„U lidí vyššího věku jsou dnes Alzheimerova choroba nebo jiná forma demence běžnou zdravotní komplikací. Sociální služby a domovy pro seniory by s tím měly počítat. Ne vždy jsou však na tento typ klientů připraveny,“ říká ombudsmanka Anna Šabatová. Vychází přitom ze zkušeností a poznatků posledních 13 let ze systematických návštěv celkem 149 zařízení pro seniory a 18 léčeben pro dlouhodobě nemocné.

„I když se o dlouhodobém celosvětovém nárůstu počtu lidí s demencí a alarmujících vyhlídkách stárnoucí Evropy mluví častěji než dřív, stále se tomuto tématu nevěnuje dost pozornosti,“ domnívá se ombudsmanka. Péče o klienty s demencí je totiž náročná a nákladná. Pokud má být účinná, musí vycházet ze stádia onemocnění, musí být individuální a musí ji provádět poučený personál. Intuitivní a neodborný přístup, i když myšlen dobře, znamená nevyužitou příležitost zvýšit komfort klienta, ale může někdy i přímo zhoršovat jeho potíže.

„Lidé s demencí potřebují služby a pomoc, které především respektují jejich potřeby a lidskou důstojnost. Je třeba usilovat o to, aby péče o lidi s demencí byla užitečná a smysluplná, což může být pouze tehdy, když budeme brát v úvahu zranitelnost a křehkost těchto klientů a i při pokročilém stádiu onemocnění v nich stále budeme vidět především lidské bytosti,“ hodnotí situaci ombudsmanka.

Individuální a cílené péči podle ní brání skutečnost, že ve většině zařízení nedochází k pravidelnému hodnocení stavu klienta. Diagnóza je obvykle lékařem stanovena před nástupem do zařízení, ale dál se už téměř nikde neprovádí orientační testování kognitivních funkcí klienta. Příznaky demence tak nemusí být personálem správně hodnoceny, v horších případech jsou změny chování považovány za „naschvály“. Přitom vhodně zvolená léčba může omezit rozvoj onemocnění a po delší dobu zachovat soběstačnost klienta. 

Problémem je nedostatek soukromí, někdy i při hygieně nebo ošetřovatelských úkonech. To jsou aspekty, které velmi úzce souvisejí s lidskou důstojností. Mimořádnou pozornost je stále třeba věnovat i používání opatření omezujících pohyb. U neklidných stavů pacientů s demencí je třeba hledat příčiny a snažit se je odstraňovat, aby se problémovému chování předcházelo. V praxi se však ombudsmanka setkala i s případy, kdy vzniklo podezření, že tlumící léky byly podávány k zabránění pohybu klientů. 

Stejně závažné jsou nedostatky v zajištění výživy. Není sledován a vyhodnocován příjem stravy a tekutin, chybí postupy k prevenci malnutrice a dehydratace.

Zařízení pro seniory také stále trpí nedostatečným uzpůsobením prostředí klientům s demencí. Prostory někdy nejsou dostatečně vybaveny prvky usnadňujícími klientům bezpečný pohyb a orientaci. Lidé s demencí potřebují pravidelný a strukturovaný denní rytmus a činnosti. V některých zařízeních má péče aktivizační a terapeutický účinek. Obvyklejší jsou ale případy aktivit, které neodpovídají schopnostem a možnostem klienta, nebo naopak nedostatku aktivit, kdy jedinou náplň dne představuje zapnutá televize.

Není kam si stěžovat

Senioři s demencí se sami jen těžko mohou bránit proti špatnému zacházení, ale v sociálních službách vůbec chybí nezávislé přezkoumání stížnosti. „Už několik let voláme po zřízení nezávislého stížnostního mechanismu v sociálních službách. Ani blízcí seniorů v zařízení, pokud mají podezření na špatné zacházení, nemají kam si účinně stěžovat tak, aby se jejich stížností někdo nezávislý zabýval a prověřil ji. Považuji to za dlouhodobý dluh, který má společnost vůči křehkým seniorům,“ uvádí ombudsmanka. Zavedení nezávislého stížnostního mechanismu v sociálních službách doporučila Poslanecké sněmovně už v roce 2016 a zatím se ho nepodařilo dosáhnout, stejně jako doporučení, aby bylo špatné zacházení s klientem v sociálních službách možné hodnotit jako přestupek. V ochraně klientů sociálních služeb tak podle ombudsmanky zůstávají vážné mezery.