Jde zároveň o vůbec nejbohatší ústav v soustavě akademických pracovišť: podstatným zdrojem financí jsou stále příjmy z objevů chemika Antonína Holého. Ostatně komunikačním jazykem ústavu, který má unikátní přístrojové vybavení a láká vědce z celého světa, je angličtina. Nyní ho navštívila předsedkyně Akademie věd Eva Zažímalová, kterou zde provázel místopředseda Akademie věd a bývalý ředitel Zdeněk Havlas i současný ředitel Zdeněk Hostomský.

Štědrý osud

„Díky štědrému osudu máme prostředky, které se snažíme vědě vracet zpátky,“ říká Zdeněk Hostomský, který se mimo jiné zasloužil o to, aby v ústavu byla zachována pracovna Antonína Holého. Až na posunuté dveře je tu všechno tak jako v dobách, kdy zde Antonín Holý působil: sektorový nábytek, tabule s chemickými vzorečky, rozepsané papíry na pracovním stole a dokonce i vzrostlý kaktus na okenním parapetu. „Jak říká Holého manželka: autentický je tady i ten jeho nepořádek,“ vtipkuje bývalý ředitel, který celou rodinu dobře znal. Holého odkaz připomíná i bronzová busta, která se nachází v nově přistavěné budově ústavu. Když ji vdova Ludmila Holá poprvé uviděla, vydechla s dojetím: „Ano, to je můj manžel!“

Ředitel ústavu Zdeněk Hostomský u busty slavného chemika Antonína Holého

Ačkoli Holý pracoval na vývoji antivirových preparátů už od 70. let a spolupracoval na tom s několika společnostmi, až na začátku nového tisíciletí se je povedlo americké firmě Gilead Sciences převést do podoby léčiv, které pomáhají pacientům s AIDS či hepatitidou typu B. Příjmy z Holého patentů ústavu přinášely více než dvě miliardy korun ročně, přičemž vedení ústavu se podařilo vyjednat prodloužení licenčního období pro další preparáty až do roku 2025.

Úspěchy v transferu technologií

Vědě na ústavu v současnosti slouží tři budovy. Kromě prvorepublikového „áčka“ a tradičního „céčka“ s biochemickými laboratořemi je tu i moderní „béčko“, kde sídlí organické laboratoře. Pro jeho oválný, jakoby rozkvetlý tvar se mu přezdívá Květák. Celkem zde pracuje dvaadvacet seniorských a dvanáct juniorských skupin, přičemž „junioři“ mají šanci po pěti letech povýšit mezi seniory. V poslední době se to podařilo například skupině Petra Cíglera. Devětatřicetiletý nanochemik má navíc jeden velmi neobvyklý koníček – hraje na lesní roh a komponuje „entropické“ symfonie, které se uvádějí v Národním divadle i na Pražském jaru. Hudbě se přitom věnuje jako samouk.