Stěžovatel byl obecnými soudy uznán vinným trestným činem usmrcení z nedbalosti, kterého se dopustil tím, že nezvládl v důsledku nepřiměřeně vysoké rychlosti řízení a způsobil tak nehodu, v jejímž důsledku jeho spolujezdec na předním sedadle utrpěl mnohočetná zranění neslučitelná se životem, kterým na místě podlehl. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání sedmi let. Tři poškození (pozůstalí), kteří v rámci adhezního řízení uplatnili nárok na náhradu škody za duševní útrapy a v podobě nákladů pohřbu, byli okresním soudem odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávní s odůvodněním, že by bylo třeba vést složité dokazování, které by šlo zjevně nad rámce potřeb trestního řízení. K odvolání poškozených krajský soud tento výrok prvostupňového soudu zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatel je podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu povinen nahradit poškozeným duševní útrapy podle § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v celkové výši 2.575.000 Kč, se zbytkem uplatněných nároků byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Následné dovolání stěžovatele proti tomuto výroku bylo odmítnuto jako nepřípustné, neboť není možné mimořádným opravným prostředkem napadnout pouze rozhodování o nároku poškozených na náhradu škody. Stěžovatel v ústavní stížnosti mj. namítal, že krajský soud při posuzování nároku na odškodné nezkoumal naplnění jednotlivých předpokladů odpovědnosti za vzniklou újmu a rozhodoval na základě domněnek a pravděpodobnosti, tedy nikoliv na základě dostatečně prokázaných skutečností.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. V nyní posuzované věci jde o relutární náhradu škody podle ust. § 2959 občanského zákoníku, podle kterého při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti. Citovaná právní úprava neposkytuje obecným soudům přesná vodítka pro její vyčíslení, proto Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14 shrnul judikaturou ustálená kritéria pro její určení, jedná se o kritéria jak na straně poškozeného (pozůstalého), tak na straně škůdce (osoby odpovědné).