Habrovec virginský zasadili u cesty, aby jej vypravili na cestu životem tak, jako před pár týdny symbolicky vypravili za diváky už sedmou sérii oblíbeného seriálu. Než se chopili rýčů a konví, dozvěděli se, že dřevo tohoto stromu kdysi hodně používali Indiáni, kteří znali i jeho léčebné účinky. A že ve zdejší zahradě je tento strom jeden jediný. „Výjimečný strom pro výjimečný seriál,“ podotkl okamžitě režisér Jiří Adamec. „Škoda, že nejhezčí bude, až my už tady nebudeme,“ dodal realisticky, čímž všechny rozesmál. 

Herci se shodli na tom, že všichni v praxi naplňují rčení „Postav dům, zasaď strom, zploď syna“.  „Syny mám, opravil jsem dvě chaty a zasadil několik pomlázek, z nichž vyrostly krásné vrby.  Na tom místě je už ale silnice. Teď jezdíme k Rožmitálu, kde nám roste krásný jasan, na který se rádi díváme. Začíná pozdě kvést, ale dlouho je pak nádherný.  Na zahradě máme přes třicet let staré jablůňky, které vypadají, že už ani na květ nenasadí, ale vždycky nakonec vykvetou. A my nemáme to srdce je porazit,“ vysvětlovali Ladislav Potměšil a jeho žena Jaroslava Brousková.

„Když jsme s mým mužem Honzou (herec Jan Hrušínský – pozn.red.) sázeli stromy na chalupě,  kterou jsme si před pár lety pořídili, taky jsme zasadili stromky už vzrostlejší, protože jsme realisticky zkonstatovali, že už není moc času si je užít. Už teď jsou krásné. Nejhezčí strom je pro mě ale stejně každý rok strom vánoční,“ vyprávěla Míla Šplechtová.

„Kdy jsem lezl naposledy na strom? Asi u babičky, kde jsme česali višně a třešně. S tátou jsme pár stromů kolem domu zasadili a pomáhal jsem i při stavbě domu.  A syna? Na toho si počkám až po svatbě. Jednou,“ smál se Radúz Mácha.

„Pro mě je zásadním stromem v životě smuteční vrba. Když mi bylo asi čtrnáct, lezl jsem po čtyřech po jedné její větvi a spadl. Praštil jsem se do hlavy a asi hodinu pod stromem spal, nebo jsem byl v bezvědomí, nevím. Musel jsem mít pořádný otřes mozku. Vydal jsem se dezorientovaný domů, ale šel úplně někam jinam. Když jsem konečně dorazil, neřekl jsem mamince, co se mi stalo, a opět usnul.  Dneska už vím, že po takovém úrazu člověk usnout naopak nesmí, ale tehdy jsem to netušil. Stál při mně tenkrát anděl strážný,“ vzpomínal Lumír Olšovský.