IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) vyhověl stěžovatelce a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Městského soudu v Praze a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na zachování lidské důstojnosti a na osobní čest, dobrou pověst a ochranu jména, právo domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu a právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu.

Stěžovatelka, profesí advokátka, byla téměř šest let stíhána pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku. Nejvyšší soud vydal ve věci dvakrát kasační rozhodnutí, v důsledku čehož byla stěžovatelka nakonec zproštěna obžaloby. Mezi tím byla pravomocně odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody a k zákazu výkonu advokacie, dvouletý trest zákazu činnosti stěžovatelka vykonala v plném rozsahu. Stěžovatelka je přesvědčena, že Česká republika porušila nepřiměřeně dlouhým, nezákonným a bezdůvodným trestním stíháním její práva a proto se v řízení před obecnými soudy žalobou proti státu domáhala přiměřeného zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu. Celkově v tomto řízení požadovala částku ve výši 1 350 000 Kč (1 200 000 Kč náhrada za nemajetkovou újmu, 150 000 Kč náhrada za nesprávný úřední postup). Obvodní soud pro Prahu 2 jí přiznal za nezákonné rozhodnutí ¼ a za nesprávný úřední postup 1/3 požadované částky. Městský soud v Praze jako odvolací soud přiznané finanční zadostiučinění výrazně snížil, neboť trestná činnost podle něj nebyla natolik závažná, byť došlo k dvojímu odsouzení a vykonání trestu. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Obvodní soud a následně i městský soud při svém rozhodování a vyčíslení náhrady nemajetkové újmy postupovaly podle platné právní úpravy a použily metodiku Nejvyššího soudu podle stanoviska sp. zn. Cpjn 206/2010, která pro výpočet stanovuje tabulky a algoritmy. Ústavní soud je však toho názoru, že soudy měly vzít v potaz také tehdy již více než rok platný, i když zatím nikoliv účinný „nový“ občanský zákoník (č. 89/2012 Sb.), který nově konstruuje nejen náhradu majetkové škody, ale právě i nemajetkové újmy (§ 2894 - § 2971). Tato nová úprava zdůrazňuje a podporuje nezávislost soudců. Soudcem musí být silná osobnost, která dokáže samostatně posoudit a zhodnotit individuálně každý konkrétní případ, aniž by k tomu jako mechanickou pomůcku potřebovala tabulky, vzorce a mechanické návody. S tím však souvisí i schopnost takový postup jasně a srozumitelně odůvodnit a zaštítit odbornou autoritou. Požadavek na individuální posouzení se však v případě městského soudu zúžil na pouhé konstatování základních částek, aniž by bylo vůbec patrné, jak k nim odvolací soud vůbec dospěl. Nebylo zohledněno ani to, že stěžovatelka byla podruhé pravomocně odsouzena v situaci, kdy důvodně mohla očekávat zproštění viny na základě kasačního usnesení Nejvyššího soudu, začala s obnovou advokátní praxe, pročež bylo nepředvídatelně vydáno druhé odsuzující rozhodnutí odvolacího soudu – takový postup byl projevem nepřípustné svévole soudu.

Věc se nyní vrací k Obvodnímu soudu pro Prahu 2, který v dalším řízení musí zohlednit i fakt, jak bylo trestní řízení vedeno co do délky, kvůli nečekaným zvratům, které způsobila „tvrdohlavost“ krajského soudu při nerespektování závazného právního názoru dovolacího soudu. Ústavní soud je totiž přesvědčen o nutnosti nezbytné individualizace rozhodnutí a nevhodnosti rozhodování podle předem daných tabulek a algoritmů výpočtu. Je zapotřebí, aby se soudy dostatečně vypořádaly se ztrátami stěžovatelky v důsledku nezákonného trestního řízení, též s přihlédnutím k faktu, že řízení mělo počátek právě ve výkonu profese stěžovatelky.