Všechny obrazy jsou ke koupi. Jedná se o díla při jejichž tvrobě se nechala autorka, která strávila část života na Svatém Tomáši a na Horské Kvildě, inspirovat především zdejšími lesy, loukami, jezery, potoky, kopcemi či slatěmi.

„Mé oblíbené téma jsou také květiny. Některé obrazy jsou inspirované lovem. Ve všech případech jde o olejomalby,“ uvádí Blanka Mánková. Malířka má za sebou desítky výstav nejen u nás, ale i v zahraničí. Například v Praze, Klatovech, Písku, šumavském Srní nebo Čkyni, kde žije posledních 30 let.

„Pamatuji jak jsme chodili na houby či brusinky pod Vítkovým Kamenem, tam jsem nasbírala celé umyvadlo. Nikdy jsem jich víc neviděla. Vzpomínám na množství tetřívků, kterých bylo v toku jako vran na louce. Jinak to byl život v hraničním pásmu s neustálým sledováním pohraničníků, kde jsem měla jen pár známých, což byly manželky lampasáků,“ doplňuje.

„Jsem rád, že Frymburk se stane místem výstavy. Pro dané místo, pro danou oblast je vždy nejcennější to co v ní respektive z ní vznikne. Říkáme tomu regionální produkt , no a také umění ať výtvarné, či řemeslné je takovým produktem. Blanka Mánková má tu devizu, že je s Lipenskem bytostně spjatá. Věřím , že navozené zážitky , či vjemy z prohlídky obrazů této paní budou silné,“ uvádí starosta Frymburka Ota Řezáč.

Blanka Mánková se narodila před 69 lety v Praze, kde prožila mládí. Po maturitě nastoupila na fakultu architektury ČVUT, tam malovala v ateliéru prof. Jaroslava Kándla.  Osud ji však táhl do jižních Čech, kde její manžel dostal místo hajného na Svatém Tomáši. Blanka opustila školu, rodiče a velkoměsto, aby od r. 1972 žila se svým mužem a prvním synem, v Bohem zapomenutém kraji, kde lišky dávaly dobrou noc. Na malbu moc času nebylo.

Po dvou letech se přestěhovali do hájovny na Horské Kvildě. V srdci Šumavy prožila malířka 15 let a po „mateřské“ přestávce, ji zádumčivá krása Šumavy, zrádné slatě s tajemnými jezírky, proměny krajiny v ročních obdobích opět přiměly postavit se k malířskému stojanu.

Zajímavostí je i fakt, že láska k tomuto území se promítla do výchovy třech jejích synů, kteří se stali lesníky. Ten nejstarší vystudoval přírodovědu a byl dokonce ředitelem Národního parku Šumava.

Blanka Mánková se v roce 1981 stala členkou Českého fondu výtvarných umění a pravidelně vystavovala u nás i v zahraničí. Prostřednictvím Art Centra si její obrazy mohli prohlédnout znalci umění v Itálii, na celostátní výstavě „Myslivost a příroda“ v Brně 1985 vystavovala soubor Myslivecký rok. S těmito obrazy se pak zúčastnila výstav Českomoravského mysliveckého svazu v Jugoslávii, Německu, Rusku. Svá díla vystavila na světových výstavách myslivosti v Norimberku v roce 1985 a o rok později ve Frankfurtu nad Mohanem. Na jaře 1989 měla samostatnou výstavu v Mexiko-City a ve státě Micoacán, zprostředkovanou Československou společností pro mezinárodní styky.