Žalobce se po Ministerstvu spravedlnosti, které ÚZSVM zastupoval, domáhal náhrady škody, jež mu měla být způsobena liknavým přístupem orgánů činných v trestním řízení, tedy policie a státního zastupitelství, k podanému trestnímu oznámení, v důsledku čehož mělo dle tvrzení žalobce dojít k promlčení trestního stíhání likvidátora firmy.

Vůči tomuto likvidátorovi bylo další osobou v roce 2011 podáno trestní oznámení a žalobce se domníval, že v případě odsouzení likvidátora by měl možnost domoci se svého tvrzeného nároku na zaplacení částky 33,5 milionu korun po oné firmě.

Právní zástupce ÚZSVM vypátral a poukázal na žalobcem účelově zatajované dokumenty, z nichž vyplynulo, že pohledávka, kterou žalobce údajně chtěl vymáhat, byla promlčena ještě před podáním trestního oznámení. Soud se pak ztotožnil s názorem právního zástupce ÚZSVM, že sám žalobce si svým chybným postupem zabránil uspokojení svého nároku. Navíc se právníkovi ÚZSVM podařilo prokázat, že žalobci fakticky právo na vymáhání dané pohledávky vůbec nenáleželo, a rovněž poukázal na závěry orgánů činných v trestním řízení, dle kterých nebylo v žalobcem popsaném jednání shledáno žádné spáchání trestného činu a že k případnému promlčení trestního stíhání nedošlo vinou policie, ale právě kvůli liknavému přístupu žalobce v roli oznamovatele.

I tento případ prokazuje, že právníci ÚZSVM s dlouhodobou úspěšností 90 % v soudních sporech vedených proti České republice jsou dobrou obranou proti žalobcům, kteří se obrací na soudy s nepodloženými nároky.