Dnešek 20. červen je od roku 2001 slaven jako Mezinárodní den uprchlíků. Tento den nám má připomenout, že na světě jsou stále miliony lidí, kteří jsou z důvodů válek, okupace, přírodních katastrof či násilí anebo pronásledování na základě rasy, víry, národnosti, politických názorů, sexuální orientace či jiných důvodů nuceni opustit svou zemi. Toto číslo přitom stále narůstá a nyní se již celosvětově blíží 90 milionům osob. Mezinárodní právo přitom dává každému právo vyhledat si před pronásledováním útočiště v jiných zemích a požívat tam azylu. Tyto země jej musí přijmout na svém území a měly by mu poskytnout nějakou formu ochrany, která by mu umožnila žít důstojný život bez obav a svobodně projevovat svou osobnost stejně jako my ostatní. Na tyto základní principy bychom rozhodně ani dnes neměli zapomínat.

Pro Českou republiku se přitom téma uprchlíků stalo v současnosti velmi aktuální, a to kvůli válce na Ukrajině. Tato válka ze země vyhnala již skoro 8 milionů lidí, přičemž v České republice bylo k dnešnímu dni zaregistrováno přes 378 000 z nich, kterým byla u nás udělena dočasná ochrana. Chtěla bych na tomto místě nesmírně poděkovat všem, kteří jakýmkoliv způsobem přispěli k jejich vstřícnému a zdárnému přijetí a k tomu, že se tito uprchlíci u nás i přes to, co na Ukrajině díky ruské agresi prožili, mohli cítit v České republice bezpečně a vítáni. Chápu, že to vzhledem k překotnému vývoji situace, míře ruské agrese a velkému počtu osob nebylo vždy jednoduché. O to více bych chtěla ocenit dobrou vůli a nasazení všech, kteří se přijímání a integraci ukrajinských uprchlíků věnovali i nadále věnují, a to ať již vládním úřadům, krajům a obcím, nevládním organizacím, ale i mnohým firmám a bezpočtu jednotlivců.

Nesmíme však zapomenout, že po prvotním přijetí uprchlíků v České republice je nutné pracovat na jejich integraci do české společnosti. To pro nás i vzhledem k vyšším počtům uprchlíků představuje často nové, výrazné výzvy a vyžaduje hledání nových, neozkoušených řešení. V některých případech pak dochází i k omylům a chybám. Nicméně bychom neměli polevovat v úsilí zajistit každému uprchlíkovi z Ukrajiny řádné a důstojné přijetí a umožnit mu získat v České republice příhodné místo k životu. Měli bychom se snažit vcítit se do postavení těch, co ve své domovině často o všechno přišli a nemohli si sebou vzít nic či jen málo. Neznají přitom pravidla života v České republice, nemají zde zázemí, neznají často ani jazyk. Nelze na ně proto podle mne vždy uplatňovat stejná pravidla jako na české občany.