Oba se ke spáchanému trestnému činu doznali. Městský soud sice považoval uložení trestu v zákonem stanovené trestní sazbě za nepřiměřeně přísné, ale uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody měl za nutné, protože stěžovatelé způsobili trestným činem vysokou škodu. Uložil ale trest pod spodní hranicí trestní sazby. U stěžovatele uložil trest o rok vyšší než u stěžovatelky, s odkazem na dvojnásobnou výši škody, kterou stěžovatel svým jednáním způsobil. Proti rozsudku městského soudu podali oba stěžovatelé i státní zástupce odvolání. Vrchní soud dospěl k závěru, že odvolání stěžovatelů jsou nepřípustná v části, ve které se týkají výroku o vině, protože oba před městským soudem prohlásili vinu. Uvedl, že postupem městského soudu nedošlo k podstatným vadám, které by měly vliv na správnost a zákonnost přezkoumávaného rozsudku. Ve zbytku vrchní soud napadeným usnesením odvolání stěžovatelů zamítl. Nejvyšší soud posléze dovolání stěžovatelů odmítl.

Druhý senát  Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Ronovská) ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl v tom, že zrušil napadená rozhodnutí pro porušení práv stěžovatelky na soudní ochranu. Stížnost stěžovatele však zamítl.

Ústavní soud se podrobně zabýval ústavními mezemi pro užití institutu prohlášení viny v trestním řízení a zkoumal, zda trestní soudy respektovaly ústavní záruky spravedlivého procesu vztahující se k trestnímu řízení. Věnoval se také posouzení, jaké poučení o následcích prohlášení viny musí obviněný dostat, aby o něj mohl soud opřít následné rozhodnutí o vině.