V řízení před obecnými soudy šlo o žalobu bývalého náměstka generálního ředitele pro personální záležitosti vedlejší účastník) vůči společnosti České dráhy, a. s. (stěžovatelka) o odstupné ve výši 8 680 000 Kč. 

Vedlejší účastník od 1. 5. 2008 působil ve funkci náměstka generálního ředitele a na základě manažerské smlouvy měl dostat výše uvedenou částku za podmínky, že se svého místa vzdá po uplynutí 12 měsíců ode dne zahájení výkonu funkce, což vedlejší účastník splnil, když místo opustil dne 13. 5. 2009. Obvodní soud pro Prahu 1 žalobě vedlejšího účastníka zcela vyhověl, k odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu zrušil a žalobu zamítl s odůvodněním, že se jedná o výkon práva v rozporu s dobrými mravy podle § 14 odst. 1 zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2011. Vedlejší účastník se totiž vzdal funkce téměř bezprostředně po uplynutí dvanáctiměsíční lhůty za stavu, kdy stěžovatelka dosáhla největší hospodářské ztráty v historii a sám inicioval zvýšení výdajů na odstupné vrcholného managementu (včetně své funkce).

Nejvyšší soud na základě dovolání vedlejšího účastníka toto rozhodnutí zrušil a konstatoval, že za výkon práva v rozporu s dobrými mravy podle § 14 odst. 1 zákoníku práce lze považovat pouze takové jednání, které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy a současně je vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu. Městský soud v Praze pak, na základě závazného právního názoru Nejvyššího soudu co do částky 6 516 000 Kč vyhovující rozsudek prvostupňového soudu potvrdil, o zbylých 2 164 000 Kč je dosud vedeno odvolací řízení, které je do rozhodnutí Ústavního soudu přerušeno.

Ústavní soud dospěl k závěru, v pořadí druhý rozsudek městského soudu ve výroku, kterým bylo vedlejšímu účastníkovi vyhověno, nemůže z ústavněprávního pohledu obstát. Závazný právní názor, který Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vyslovil – tedy že podmínkou výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je přímý úmysl způsobit stěžovatelce újmu, k čemuž v daném případě nedošlo – vychází z interpretace § 14 odst. 1 zákoníku práce, která vybočuje ze standardů výkladu a tím i z mezí ústavnosti. Není důvodu, aby pojmu „dobré mravy“ podle § 14 odst. 1 zákoníku práce byl přikládán jiný význam, než má pojem „dobré mravy" podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Při použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. Je tak na soudu, aby v každém jednotlivém případě po pečlivé úvaze zvážil, zda jsou splněny podmínky pro použití výše zmíněného ustanovení. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi uplatňuje rozdílnou interpretaci institutu dobrých mravů (různé senáty různý názor) a výše zmíněný výklad dotčeného ustanovení, podle které je úmysl v jednání podmínkou pro porušení zákazu výkonu práv v rozporu s dobrými mravy, je zjevným a neodůvodněným vybočením ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému chápání dotčeného institutu.

Nadto Ústavní soud nepřehlédl, že se ani Nejvyšší soud ani městský soud v napadených rozhodnutích nijak nevypořádaly se skutkovým zjištěním, že to byl sám vedlejší účastník, kdo předložil návrh na odměňování vedoucích zaměstnanců představenstvu stěžovatele ke schválení, včetně odstupného při výkonu jím vykonávané funkce u stěžovatelky. Je třeba poukázat také na zjištění, že tak učinil v době, kdy byla stěžovatelka v dlouhodobé ztrátě a své funkce se vzdal téměř bezprostředně po uplynutí 12 měsíční lhůty, kdy mu nárok na odstupné vznikl. Tento zjištěný skutkový stav nedovoloval obecným soudům učinit právní závěr o tom, že jednání vedlejšího účastníka nebylo, s odkazem na neprokázání jeho zavinění, v rozporu s dobrými mravy.

Úkolem Městského soudu v Praze bude posoudit daný případ znovu, přičemž je vázán právním názorem Ústavního soudu v tom směru, že musí opětovně posoudit stěžovatelem podané odvolání a náležitě se vypořádat se zjištěným skutkovým stavem. Při posuzování toho, zda jde o výkon práva v rozporu s „dobrými mravy“, je vázán právním názorem, že zavinění jednajícího není podmínkou pro porušení zákazu výkonu práv v rozporu s dobrými mravy, a to s ohledem na to, že význam pojmu „dobré mravy“ je v § 14 odst. 1 zákoníku práce stejný jako v § 3 odst. 1 občanského zákoníku.

Text nálezu sp. zn. II. ÚS 129/16 je dostupný  zde (267 KB, PDF).