Stěžovatel byl napadenými rozhodnutími uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu, kterého se měl dopustit tak, že dne 10. 12. 2013 v době kolem 6:00 hodin ve svém rodinném domě v hale vystřelil ze své legálně držené zbraně přes neprůhledné vstupní dveře směrem ven, kde stáli příslušníci Útvaru rychlého nasazení Policie České republiky („URNA“), kteří se v rámci nařízené domovní prohlídky snažili vstoupit do stěžovatelova domu a za tím účelem naráželi beranidlem do vstupních dveří; stěžovatelem vystřelená střela zasáhla a zranila jednoho policistu v oblasti kosti kyčelní. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen zejména k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let (po mimořádném snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby).

Stěžovatel se v trestním řízení, stejně jako v ústavní stížnosti bránil především tím, že při výstřelu nevěděl, že osoby, které se násilně dobývají do jeho domu, jsou policisté, ale naopak je považoval za kriminální živly, které po vniknutí do domu budou útočit na jeho majetek a případně i na život a zdraví jeho i členů jeho rodiny (manželky a tří nezletilých dětí). Proto stěžovatelovo jednání podle něj nemohlo naplňovat znaky úmyslného trestného činu vraždy, ale jednalo se o tzv. putativní nutnou obranu, tedy situaci, kdy se dotčená osoba domnívá, že odvrací přímo hrozící nebo trvající útok, avšak onen útok není skutečný, ale jen domnělý.

Nejvyšší státní zastupitelství v řízení před Nejvyšším soudem navrhlo zproštění obžaloby, neboť dospělo k závěru, že nebylo prokázáno, že si stěžovatel byl vědom či dokonce měl být vědom, že osoby, které se dobývaly do jeho obydlí, byli policisté, a pakliže proti nim zasáhl výstřelem z legálně držené zbraně, jednal v intencích nutné obrany, a jeho jednání tak nemůže být trestným činem.