Ibisi skalní patří ke společenským tvorům, kteří v přírodě hnízdí v početných koloniích čítajících okolo 40 párů. V Zoologické zahradě a botanickém parku Ostrava tvoří ibisí kolonii čtyři chovné páry. Obývají prostornou voliéru společně se supy bělohlavými, kde mají ibisi k dispozici celkem šest hnízdních budek. Poté co se ptáci přestěhovali ze zimoviště v chovatelském zázemí, začali se intenzivně věnovat přípravám na hnízdění – zabydlovali hnízdní budky, upravovali hnízda a probíhalo namlouvání. Jako hnízdní materiál využívají ibisi zejména větvičky a další rostlinné části. Samičky do hnízd snášejí obvykle dvě až čtyři vejce, při jejich inkubaci se vzájemně střídají se svým partnerem.

Jeden z rodičovských párů byl sestaven už v roce 2009 a od roku 2012 pravidelně odchovává mláďata. Druhý pár je nově sestavený, nicméně svou premiéru v odchovu mláďat zvládl také dobře. Všechna letošní mláďata už vylétla z hnízda a pohybují se po voliéře. Od dospělých ibisů jsou dobře rozeznatelná – nemají ještě zářivě červeně zbarvený zobák. Jejich pohlaví zatím neznáme.

Ostravská zoo chová ibisy skalní od roku 2008 a od té doby je také zapojena do Evropského záchovného programu. V roce 2017 se přidala i k mezinárodnímu repatriačnímu projektu Proyecto eremita, který je zaštiťován ZooBotánico de Jerez v jižním Španělsku a odborem životního prostředí andaluské regionální vlády Junta de Andalucía. Jeho cílem je obnova volně žijící populace kriticky ohrožených ibisů skalních v oblasti Andalusie vypouštěním mláďat odchovaných v zoologických zahradách. Do projektu je zapojeno více než 20 zoologických zahrad sdružených v Evropské asociaci zoologických zahrad a akvárií (EAZA). Od doby zapojení poskytla Zoo Ostrava pro posílení divoké populace kriticky ohrožených ptáků už jedenáct přirozeně odchovaných mláďat. Jestli k nim přibydou i ta letošní, ještě nevíme. O jejich případném zapojení do repatriačního projektu budeme jednat s koordinátorem Evropského záchovného programu pro ibisy skalní.

Ibis skalní (Geronticus eremita) se v minulosti vyskytoval v Evropě (Švýcarsko, Německo, Rakousko, Španělsko, Itálie), severní Africe a na Středním východě. V důsledku ztráty přirozeného prostředí, ilegálního lovu a kladením otrávených návnad došlo na mnoha místech k jeho vyhubení. Koncem 20. století se objevily další hrozby – používání insekticidů a elektrické vedení. Početnost populace ve volné přírodě je odhadována na pouhých 700-800 jedinců, čímž se tito ptáci řadí k nejohroženějším druhům na světě. 95 % světové populace dnes žije v Souss-Massa National Park and Tamri v Maroku, necelá stovka ptáků přežívá v polodivoké populaci v Turecku, zbytková populace (jen cca 5 ptáků) v Sýrii je pravděpodobně již vyhubená.