Muž, s nímž jsme mluvili, provozuje stánek s občerstvením. V den, kdy jsme Weiden navštívili, bylo přilehlé náměstí pusté a téměř bez lidí. Ti, kteří se na místě zdržovali, však s vojenskou disciplínou dodržovali vše, co se od nich očekává. Při koupi svařáku nám dokonce bylo řečeno, že si ho máme vypít v postranní uličce. Na náměstí se totiž mezi sedmou ranní a večerní nesmí sundávat roušky z obličeje. Byli jsme zjevně jediní, koho napadlo pít přímo tam.

Opodál stojící muž se viditelně nudil. Česko-německo-anglicky jsme s ním asi dvacet minut hovořili. Zajímal nás nejen strach z budoucnosti, ale především jeho pohled na naši republiku. Z prvních vět bylo zřejmé, že vizitku tvoří zejména sportovci. Pavel Nedvěd, Petr Čech a rovněž mladý forward Bayeru Leverkusen Patrik Schick. „Vím ještě, že Česko navštívil Usain Bolt," vyhrknul po chvilce přemýšlení. Z měst znal Prahu a pár příhraničních oblastí. Žádná konkrétní města jmenovat nechtěl. S Čechy jsou prý celkem často problémy. Proč?

„Protože těm lidem, kteří k nám přijeli, je vlastně jedno, že se musí něco dodržovat. Neřeší vůbec nic. Bojí se jen ve chvíli, kdy vidí policisty. Nebojí se ale policistů, jako spíše vysokých pokut. Zažil jsem rodinu, která okamžitě vypustila děti na náměstí, běhali z obchodu do obchodu, brali si cukrovou vatu a perník přímo z krámků, které to měly vystavené, rodičům to bylo jedno. Ani jednou je neokřikli. Nikdo jiný tohle neudělal," shrnul s tím, že českou rodinu okamžitě poznáte. Prý jde o lidi, kteří nemají ve zvyku se podřizovat, věčně by smlouvali a často drží v ruce mobil nebo kalkulačku, aby srovnali ceny. „Dělají to jen Češi a Poláci, je to asi národní zvyk," podotýká.