Geolog Václav Cílek si v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz bere při hodnocení vývoje společnosti u nás na pomoc myšlení starých Řeků. Když ti hodnotili vzestupy a poklesy civilizace, tak někdy používali křivku, jejíž první část nazývali erotická. V tom erosu jsou dvě síly, které drží pohromadě. Kupříkladu železo a magnet, nebo planety. A pro erotickou fázi vývoje společnosti je charakteristické slučování, globalizace, vznik velké říše, vznik Evropské unie, velké firmy nebo velké banky.  

Nedosáhla tato fáze vývoje společnosti už svého kulminačního bodu?

Řekové si všimli, že v určité chvíli tenhle proces slučující, když to tak nazveme, dosáhne svého vrcholu, začíná jít dolů a mění se v proces, kterému oni říkali chaotický. To slovo chaos překládali slovem svár. Pro to je naopak příznačný rozpad institucí. Ten neprobíhá tak, že by se mírumilovně rozešli jako třeba Československo, ale že lidé, instituce nebo strany se rozhádají. Tento svár, chaos  pociťuji v celé společnosti. Stále častěji vnímám, jak se hádají instituce, které se dřív nehádaly, to se týká třeba kateder vysokých škol, anebo i církví.

Pro mě je to tak, že současná převládající atmosféra – a ono to je většinou dlouhodobá záležitost trvající celé desetiletí –  je období  sváru. Moje strategie ve chvíli, kdy jsme ve slučující fázi křivky, je ta, že se snažím upozorňovat na rizika, abychom nebyli nenasytní, až cesta půjde z kopce. Ale v okamžiku, kdy začíná panovat svár, tak si myslím, že je důležité udržovat spíš soudržnost mezi lidmi. Teď mi spíš přijde, že na sestupné fázi křivky je zapotřebí  být velkorysý, trošku víc odpouštět, než je normálně  běžné. To znamená udržovat si minimálně v rámci určité komunity – ono to začíná rodinou, zaměstnáním, tedy tam, kam dosáhneme všichni z nás – zvýšenou míru tolerance. Ale je to čím dál tím těžší.
 

Nemyslíte si ale, že v této době plné korupce a naprostého odtržení politiků od všedního života ostatních lidí je ještě prostor pro velkorysost a zvýšenou míru tolerance?
 

Myslím si, že tu toleranci nezvládneme a já sám ji také nezvládám. Ale třeba o panu Bémovi, kdo byl trochu informován, tak přece jenom ty věci, které teď vycházejí najevo, věděl před třemi či čtyřmi roky. Ale nebyla vůle s tím zacházet. Já mám hodně velké podezření, které mě docela dost zneklidňuje, a to je, že politici začínají dobře cítit  napětí ve společnosti. A i když si to moc nepřiznávají, tak vnímají změnu nálady, s jakou nepočítali. Demonstrace v Rusku proti Putinovi. Rusko – takový poslušný stát. Demonstrace v Rumunsku. Další takový dost poslušný stát. A zahájí to někdy jen marginální záležitost, která zatím procházela skoro bez povšimnutí.

Když to analyzuji, tak si myslím, že garnitura lidí, která je u ekonomické či politické moci, teď mezi sebou svádí boj, koho předhodit veřejnosti. Ale jsou to opravdoví viníci, nejsou to oběti. Zdálky to vypadá jako samočistící proces, ale já ho vnímám s velkou rezervou, jestli se náhodou nejedná o druhou fázi té původní korupční nespravedlnosti, která jinými prostředky pokračuje dál.

Kdyby to měla být druhá fáze nespravedlnosti, tak se tím teď už nenecháme nadlouho ošálit. Protože mně je hrozně divné, že třeba odposlechy unikly zrovna teď, když je někdo má čtyři roky, nebo jak dlouho. Nechci to označovat jako komplot nebo něco takového, ale z teorie médií víme, že  načasování hraje roli. Mám pocit, že někteří lidé, kteří se chtějí zachránit před oprávněným hněvem davu, předhazují za sebe viníky, kteří jsou reální, ale že se de facto ještě může jednat o zastírací manévr toho, aby oni nebyli vidět.

Může se stát, že ačkoli nejnovější události vypadají jako osudové pro část politické garnitury, z toho zase nic přelomového nebude?

Já se na to dívám z hlediska tří nebo pěti dalších let. Je dost špatná prognóza cen potravin a paliv už na rok 2013. Janouškova aféra může jít do ztracena, pět dalších afér může jít do ztracena. Ale v okamžiku, kdy se začnou neúměrně zvyšovat – a to riziko je velmi reálné v měřítku tří nebo pěti let, ale klidně už letos na podzim – ceny potravin a ceny ropy, tak si lidé okamžitě vzpomenou na všechny ty skandály, co byly, a už nebudou věřit nikomu a ničemu. Pak situace může být podstatně hrozivější.

Jde tedy o bublání nespokojenosti, která najednou překypí?

Povím to jinak. Kolega ornitolog sledoval havrany na jižní Moravě.  Je zde taková záhada, jak se havrani bezeslovně domluví na tak složité operaci, jako je tah tisícového hejna. Když se na ně díváte, tak vidíte havrany, jakože se někdy zvednou, že už odletí, a pak si zase sednou. Ono tohle experimentování trvá třeba čtrnáct dnů, kdy si na sebe a vzájemnou koordinaci zvykají. Oni si tak jako poskakují jeden vedle druhého a vypadá to, že se harmonizují, že mají mezi sebou tělovou komunikaci, a pak jako by zkusmo si vyletí, a když je to přestane bavit, tak si zase sednou. A takhle to jde několik dnů. Ale v jednu chvíli se to hejno sebere a odletí. I demonstrace, které nedávno v českých městech proběhly, jsou podle mého také jen něco takového, jako když se havrani připravují na velký odlet, ke kterému jednou, skoro náhodně dojde.

Vzpomeňte si, jaké to bylo v období Palachových týdnů v posledních letech komunistického režimu. Ono to vždy nějakou dobu trvá. Nejdříve demonstrují nějací nedůvěryhodní radikálové, pak jich přijde najednou víc a jsou to už běžní lidé, pak se dotknete studentů a najednou se vše zaktivizuje. Demonstrace, které proběhly, vnímám jako malou předehru větších akcí, ke kterým dozrává čas. Nevím kdy a nedělá mi to radost. Bude záležet na spoustě věcí, na cenách živobytí, ale do tří, do pěti let bych tady čekal sociální krizi se vším, co k ní patří.

Za hlavní spouštěč očekávaných protestů tedy považujete ekonomickou krizi?

Viděli jsme to na příkladu Egypta. Tam se čekala revoluce nebo nějaké nepokoje, protože  lidé měli potíže, jak se najíst, jak zaplatit doktora, kde vzít peníze na své živobytí. Primárně v Egyptě to byla revoluce lidí, kteří touží po důstojném životě. Všechny aféry v okamžiku, kdy roste životní úroveň, nás štvaly, ale nic se nedělo. Ale v okamžiku, kdy začíná jít do tuhého, tak se bezradnost, vztek, strach z budoucnosti sčítá, tlak neviditelně stoupá a pak stačí nějaký impuls, který může být úplně okrajový.

Arabské jaro začalo tak, že jednomu mladému muži sebrali vozík a připravili ho tak o živobytí a on se upálil. To byla ta první jiskra. Někdo tomu současnému stavu u nás říká marasmus, ale on se snadno mění ve hněv či hysterii. Když je člověk v depresi, tak udělá něco nečekaného. Pozoruji růst napětí v české společnosti. Ale nejsme v tom sami, týká se to i mnoha jiných zemí.



V rámci Holešovské výzvy, která burcovala společnost proti vládě a za nápravu chodu společnosti, se objevil i požadavek na zákaz politických stran. Co tomuto nápadu říkáte?

Politické stranictví je nám vrozené, toho není možné se zbavit. Svědčí o tom třeba i výzkumy primátů, kdy se doopravdy ukazuje, že gorily nebo šimpanzi si vytvářejí takové malé koalice a ty se rozpadají a zase nové vznikají. Vytváření koalic a vytváření politických stran máme evolučně v krvi, s tím nic nenaděláme.

Kdybych měl říct nějakou strategii na vládní úrovni, tak si nepředstavuji nějaké velké investice nebo reformy, ale obyčejný  fungující stát. Mohu uvést příklad z Německa:  ceny  energie z obnovitelných zdrojů rok od roku klesají. Němci to mají nastavené tak, že každým rokem monitorují, jak se vyvíjejí ceny a podle toho nastavují výši podpory. Podobně Světové ekonomické fórum v Davosu v globální zprávě rizika pro rok 2012 zmiňuje flexibilní formu řízení. Víme, že  svět je složitý, a zákony, které budou přijaté, budou v něčem chybné. Není jiná šance, jak se to dozvědět, než je zavést. Ale aby byly minimalizované škody, tak k tomu zákonu nebo nějaké vyhlášce zavedeme průběžné monitorování a když se zjistí, že něco je chybně, tak musí přijít rychlá oprava. To znamená, že i český stát může fungovat docela dobře. Stačí, kdyby fungoval tak, jak má, a přidal k tomu ještě dobrý stupeň monitoringu a rychlou nápravu nejhorších chyb.

Ale dost často to u nás dopadne tak, že ti, co se dostanou k moci, myslí především na blaho své a svých blízkých, nikoli na zájem společnosti. Je reálné, že to, co jste uvedl, u nás někdy zvládneme?

Také si myslím, že to nebudeme zvládat dobře. Ale pohrávám si s příkladem Irska. To rostlo, rostlo, udělalo spoustu chyb, spadlo na čumák, ale dostává se z toho a ke všemu bez nějakých demonstrací a velkých sociálních otřesů. Tam existuje, řekl bych, jakási sebereflexe, schopnost říci si: Ano, udělali jsme chybu, ale teď musíme udělat to a to pro společnost, aby to fungovalo. A lidi, banky a úřady vědí, že jsou v marasmu a že si za to můžou sami. Ale také vědí, že nejjednodušší řešení je táhnout za jeden provaz obecného dobra. Ale to je anglosaský svět a my jsme pořád na rozhraní Západu a Východu, takže často inklinujeme k chaotickým řešením.

Nemyslím si, že jsme schopni tuto krizi zvládnout stejně dobře jako Irové, ale určitě jsme schopni ji zvládnout lépe, než ji zvládáme. Doopravdy se bojím té slepé nenávisti, která má oprávněné kořeny. Několik set lidí tento stát dostalo do velmi vážných problémů. Korupce začala velkými majetky, ale pak se pomalu prokopírovávala směrem dolů až do každodenního života. Je to nemoc, která trvá dlouho a také ji dlouho budeme léčit, ale nic jiného nám stejně nezbývá.