„Spousta známých mě od práce dobrovolníka v hospici odrazovala. Ale já jsem naopak zjistila, že to je místo, kde je úplně jiný život, než jaké jsou obecné představy v naší společnosti. Překvapilo mě, že to není mrtvé místo, ale naopak naplněné. Je to místo plné života. I lidé, kteří jsou na konci své poutě se umí radovat. A umějí mít radost z úplně obyčejných věcí. Jejich život byl takový intenzivní a já jsem mohla být u toho, mohla jsem být s nimi. Je to úplně jiné, než se píše v knížkách," svěřila se dobrovolnice Gabriela.

Miliony zmizely, hospic nefunguje

Její práce spočívala v tom, že do hospicu jezdila na týdenní nebo čtrnáctidenní dobrovolnické stáže. Každé ráno, kdy lidé vstávali, jim pomáhala se snídaní a se základní péčí.

„Ale hlavně jsem s nimi individuálně trávila jejich volný čas. Povídala jsem si s nimi, poslouchala jejich vyprávění o svém životě. Oni si potřebovali s někým zrekapitulovat svůj život. Potřebovali sdělit, jak to mají v rodině. Potřebovali si popovídat o velkých bolestech, které měli. K tomu jsem tam byla já, abych je vyslechla. Také jsem s nimi chodila na procházky. Běžný personál, i když se jim hodně věnoval, na to neměl prostor. Jedna paní tam například pletla ponožky a pořád je nemohla doplést. Pak se rozhodla, že je bude plést pro mne. A pak mi říkala, že měla v noci silné bolesti. Nic jí nezabíralo, ale ta myšlenka, že dělá něco pro někoho, že plete ponožky pro mne - jí velmi pomáhala. Jenom taková obyčejná věc. Dodneška ty ponožky mám, paní dávno nežije. Práce dobrovolníka je skutečně takové vzájemné obohacení," svěřila se Gabriela Nytra, kterou dobrovolnictví inspirovalo natolik, že vystudovala obor sociální práce a pokračuje v doktorandském studiu na Ostravské univerzitě.

Více o problematice hospiců ZDE

Zároveň spolupracuje s dobrovolnickým centrem ADRA a stará se o program Dobrovolníci v hospicové péči. Zkušenosti však má také s péčí o těžce nemocné a umírající v domácnostech, protože jak na Ostravsku, tak v Českých Budějovicích, kde studovala, navštěvovala lidi doma. Podle jejich slov je obrovský rozdíl, když lidé tráví své poslední dny v hospici a doma mezi členy své rodiny.

„Pokud lidé odcházejí v domácím prostředí, je to pro ně lepší. Až do poslední chvíle jsou ve svém známém prostředí, obklopeni nejbližšími, nejsou vykořeněni, cítí se spokojeněji než v  hospici. I v hospici je o ně dobře postaráno, i hospic se snaží vytvářet domácké prostředí, ale určitě to nikdy není jako doma. Pokud jsem já navštěvovala lidi v domácnostech, připadali mi takoví klidnější, vyrovnanější," popisuje svoji zkušenost.

Nováček jako naděje

Naopak pro rodinu je to podle jejich slov daleko náročnější, protože péče o umírajícího všechny členy rodiny neskutečně vyčerpává. „A někdy si i oni potřebují odpočinout, oddechnout. Takže když jsem do té rodiny přišla, většinou se mohli věnovat svým záležitostem. Šli si nakoupit, něco vyřídit, nebo vyrazili na výlet, aby si odpočinuli a nabrali opět síly. A já jsem zůstala u toho nemocného a byla jsem mu k dispozici. Příbuzní mohli být v klidu, že jejich blízký nemocný člověk není sám. Většinou jsme si povídali. Členové rodiny velmi vítali, když přišel někdo cizí, protože oni si s tím nemocným už nemají tolik co říct. Většinou si už všechno řekli, všechno několikrát probrali. Když k nim přijde někdo nový, tak má ještě takové to nadšení to poslouchat. Nemocný zase rád přivítá, že může někomu opět popsat svůj život, zrekapitulovat si ho a ujasnit si i pro sebe, co tady zažil a co po něm zůstalo."

Otrokovice: K evropskému roku dobrovolnictví

Dobrovolnictví má podle Michala Urbana, ředitele odboru pro mládež Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, i u nás poměrně dlouhou tradici. Ale za minulého režimu bylo zdiskreditováno povinnými brigádami, které byly v uvozovkách dobrovolné.

Češi: Dobrovolníci jsou snílci

„U jedné čtvrtiny obyvatel podle výzkumu, který máme k dispozici, převládá názor, že dobrovolníci jsou snílci, kteří si neuvědomují, že je společnost vykořisťuje. Ale ze stejného výzkumu nám zároveň vyplývá, že dobrovolníci to nedělají čistě z nějakého altruizmu, ale dělají to proto, že je to baví. Je to náplň a smysl jejich života, je to aktivita, která je baví. Až třetina našeho obyvatelstva má podle našich informací nějakou individuální zkušenost s dobrovolnictvím. Ale máme u nás i organizovanou část dobrovolnictví, která se děje v neziskových organizacích," řekl Michal Urban, který odhaduje, že v České republice pracuje na 1 500 000 dobrovolníků v různých oblastech. Úžasné je podle jeho slov, že v letošním roce se konalo v rámci Evropského roku dobrovolnictví 2011 hodně zajímavých akcí v regionech.

Příklady táhnou

„Rok dobrovolnictví bude pomalu končit, ale my toto téma nechceme opustit, naopak chceme maximálně využít toho, co se nám podařilo. Jsem rád, že se jsme před dokončením velké databáze dobrovolnických míst, kde si budou moci zájemci o dobrovolnictví vyhledávat přímo na stránkách dobrovolnik.cz konkrétní nabídky volných dobrovolnických míst v konkrétním místě a naopak organizace tam budou moci vkládat požadavky na dobrovolnická místa. Před dokončením je také Sborník příkladů dobré praxe, kde chceme představit konkrétní příklady, konkrétní dobrovolnictví a použít ho pro osvětu. Protože především příklady táhnou. Každý z nás si umí představit dobrovolnictví s dětmi, nebo se starými lidmi, ale těch příkladů dobrovolnictví je i u nás daleko více," řekl Michal Urban.

Více autentických příběhů najdete ZDE