Dosavadní pravidla fungování eurozóny, tedy měnové unie, se ukázala jako zcela nedostatečná a odpovědí má být podle mínění většiny evropských politiků další velký posun evropské integrace k těsnější spolupráci.

S tímto závěrem souhlasím. Měnová unie skutečně nemůže fungovat bez významných přesunů pravomocí v oblasti rozpočtové politiky a politiky hospodářské na evropskou úroveň. To je holé konstatování faktu, které vůbec nesouvisí s tím, zda jsem takovému vývoji osobně nakloněn, či nikoli. Jedinou alternativou by bylo otevřeně si přiznat neúspěch, předčasnost vytvoření jednotné měny a následně se navrátit k národním měnám.

Podstatné ovšem je nalít si čistého vína a uznat, že taková proměna fungování eurozóny vyvolává pro dosavadní nečleny zásadní otázku, zda se za těchto podmínek společné měny účastnit. Odpověď na ni není triviální. Je nutné důkladně a racionálně zvážit všechny argumenty pro takové rozhodnutí. Bylo by proto chybou bez koncepčního a strategického přístupu rozhodovat o jednotlivých dílčích krocích, ať jde o podpis fiskálního paktu, nebo o budoucí podpis smlouvy o evropském stabilizačním mechanismu spojeném s masivními transfery našich peněz. V tuto chvíli musí začít kvalifikovaná politická debata o našem vztahu ke společné měně. Tvrdit, že rozhodování o euru je "ještě daleko", a nejlépe současně upozorňovat, že jsme se k tomu již zavázali (jako by nedošlo k podstatné změně závazku), je dětinské.

Na současné problémy eurozóny nahlížejme nikoli z hlediska pasivního hráče, který jen přijímá či odmítá, co je mu nabídnuto. Především bychom se měli zabývat tím, co v současné situaci sami od Evropské unie i eurozóny očekáváme a jaké priority tu chceme prosazovat. Jednoznačně tvrdím, že dosavadní kroky, jakkoli nezbytné pro stabilizaci eurozóny, jsou jen jednou částí řešení. Aby však byly důvěryhodné, musí se všem měřit stejným metrem. Sankce hrozící Maďarsku, přičemž obdobné ekonomické problémy má většina evropských zemí, toho nejsou nejlepším dokladem. Tou druhou částí je nastartování růstu a obnova konkurenceschopnosti evropských ekonomik. Na rozdíl od té první se přitom netýká primárně eurozóny, ale celé sedmadvacítky.

Bez zásadní vzpruhy své konkurenceschopnosti se státy, které mají dnes obtíže, přes masivní vnější pomoc dostanou během krátké doby do stejné situace. Proto je kromě rozpočtových škrtů zapotřebí zaměřit se i na prorůstová opatření. To ovšem zdaleka neplatí jen pro postižené státy na jihu Evropy, ale pro všechny země EU, nemají-li se během několika let ocitnout společně na periferii světového hospodářství (i když se budou vzájemně ujišťovat o tom, že jsou v "evropském jádru").

Obnova vnitřního trhu a volného obchodu

Bylo by ovšem chybou se domnívat, že jediným správným řešením je fiskální stimulace růstu. Evropa nyní potřebuje zejména obnovu agendy vnitřního trhu. Je neúnosné, že téměř dvě třetiny sektoru služeb nejsou součástí společného trhu a Evropská komise dělá jen velmi málo pro to, aby to změnila. Stále nemáme jednotný evropský patent. Je nepochopitelné, jak málo aktivní je EU ve věcech jednotného digitálního trhu. V oblasti energetiky jsme jedním z několika států, které implementovaly klíčový třetí energetický balíček, posouvající významným směrem dál liberalizaci tohoto sektoru.

Zdá se, jako by se v Evropě objevoval významný proud, jehož cílem je blokovat další integraci tam, kde má smysl zejména, tedy v odstraňování bariér mezi evropskými ekonomikami. Namísto toho se hledají náhrady s bombasticky znějícími názvy, jež jako by měly zakrýt neschopnost našeho společenství být více aktivní tam, kde je to nejvíce zapotřebí. Místo podpory konkurenceschopnosti se pod heslem "hospodářské unie" stále častěji chápe jen sbližování daňových a sociálních systémů, které ve skutečnosti konkurenceschopnost podvazuje a likviduje i zdravou soutěž mezi státy EU ve vytváření prostředí příznivěji naladěného podnikání a hospodářského růstu.

Harmonizaci daní v EU, jež by prospěla spíše státům, které svou nízkou konkurenceschopnost chtějí vnutit i ostatním, skutečně nepotřebujeme. Zvláště pokud se v argumentaci vytrhuje jeden typ daně (třeba firemní) bez ohledu na další související položky, třeba zdanění práce. Opravdu nepotřebujeme systém, kdy budou mít všechny státy Unie sice stejný, ale v celosvětovém kontextu zcela nekonkurenceschopný model ekonomiky. Jediným řešením jeho udržitelnosti by pak ostatně muselo být uzavření evropského hospodářství před světem.

Ve skutečnosti je nutný pravý opak. Unie by měla co nejdříve dokončit jednání o dohodách o volném obchodu s Indií, Kanadou, státy Východního partnerství, ale i dalšími klíčovými hráči světa. Namísto vzájemně recipročního protekcionismu potřebujeme vzájemné otevření a evropskou proexportní politiku.