Vítězství Svobodných v Rakousku potvrzuje politický trend, kdy voliči v Evropě hledají alternativu k tradičním stranám. Nejde o sezónní posun politického kyvadla, ale o měnící se atmosféru ve společnosti. Lidé vidí, že politici, které volili dosud, neřeší hromadící se problémy, a přestávají věřit, že jsou toho schopni.

Pomalu zřejmě končí doba, kdy se u moci střídaly zaměnitelné strany, po kterých se nechtělo víc, než že zajistí stabilitu systému. Faktický mocenský monopol způsobil, že stabilita vedla ke stagnaci a stagnace k úpadku. Politici, kteří si přestali konkurovat a zabetonovali se v jakémsi demokratickém kartelu, nesvedou reagovat na důsledky toho, co zavinili, čemu asistovali anebo čemu přihlíželi. A politická elita, neschopná či neochotná řešit politické problémy, je lidem jednoduše k ničemu.

Jsme svědky paradoxu, kdy systémové strany brání chybující systém před konkurencí, která na chyby upozorňuje a chce je řešit. Projevuje se to snahou diskreditovat ty, kteří nabízejí alternativu, dehonestujícími nálepkami. Varování před údajným populismem či extremismem ale přestává fungovat. „Populista“ mluví lidem z duše a strany včera marginální dnes vyhrávají volby.

Než alternativní strana dostane šanci zúročit volební vítězství účastí ve vládě, sledujeme jakýsi politický mezistupeň ve formě aliance poražených. Jde o poslední zoufalý pokus zabránit vítězícím „populistům“ a „radikálům“, aby ochránili občany před migrací, aby ukončili podporu válek a zbrojení a aby se otevřeně pranýřovalo zelené či genderové náboženství. Tradiční strany, které prohrály jednotlivě, musejí ještě prohrát společně, než se vlády může ujmout někdo jiný.

Každého, kdo se zajímá o politiku, musí napadnout, že politici u moci se mohou snadno zbavit rodící se konkurence tím, že sami zařídí, co konkurenti teprve slibují. Nikde není psáno, že úkolem politiky je vnucovat lidem, co je pro ně nevýhodné a co nechtějí. Přesto jsme věčně svědky toho, že politici tak dlouho tvrdí, že něco nejde pro lidi udělat, až přijde někdo, kdo to udělá, protože mu nikdo neřekl, že to nejde. Vše, co je zdánlivě neřešitelné, lze vyřešit. Háček je v tom, že každé společensky výhodné řešení připraví o zisk někoho, kdo profituje z korupce.

Bylo by skvělé, kdyby se zkorumpované a zkompromitované čili nepotřebné strany poroučely dříve, než způsobí škody obrovského rozsahu. To se ale nestává. Se džbánem se chodí pro vodu tak dlouho, než se ucho utrhne, a okno pro korekci politického systému se otevírá, až když je stát v rozkladu. Vítězství rozumu přichází, až když je pozdě. Předchází tomu zmíněná aliance poražených, díky které nevyjde na zmar příležitost ještě něco zhoršit, rozkrást, znehodnotit, rozvrátit.

Ustavení aliance poražených je znamením, že se blíží závěrečná. Vyhlíží se pevné dno, od kterého se společnost může odrazit. Také je ale bohužel možné, že změnu politiky si občan musí zasloužit. Těžko se překonává mizérie, kterou většina toleruje a trpně snáší. Odrážení ode dna předpokládá energii, vůli a víru. A také charakter. Někdo se už neodrazí.