Daniel Herman, jak uvedl v samotném úvodu pro necelou dvacítku přítomných lidí, pochází z jihočeské Šumavy, „kde na obou stranách hranice jsou chalupy ve stejném stylu a lidé si nemohli podat ruce. Pokud by se o to pokusili, byli by zastřeleni. Odvěké cestičky, které ty krajiny spojovaly, byly přerušené. Tam jsem si začal uvědomovat, jak je důležité vytvářet mosty mezi lidmi a vytvářet synergii. Společnost je hodně rozbitá. Tomuto věřím a hodlám tomu zbytek života, který mi zbývá, věnovat,“ zavzpomínal na mládí. Uvedl také, že část jeho rodiny je židovského původu a byl pokřtěn až ve svých šesti letech.

Jsme všichni jedna rodina

O spolupráci náboženství uvedl: „To jsou věci, které se týkají takové kulturně-ideové identity naší země. Věci, o kterých se už často neví. Jsem přesvědčený, že judaismus a křesťanství jsou dvě etapy téže duchovní cesty. Ta nejbližší k nim je islám. Papež Jan Pavel II., kterého jsem měl tu čest doprovázet při jeho některých cestách a setkat se s ním i s ním hovořit, myslím velmi dobře a výstižně popsal vztah těchto náboženských systémů. Že Židé jsou staršími bratry křesťanů a muslimové jsou bratránci. Myslím, že je to opravdu jedna rodina a vím, že to jsou pro mnohé lidi těžko stravitelné teze. Dostávám to také dnes a denně jako reakce na svá vystoupení. Mám nálepku sluníčkáře, vítače a podobné věci,“ řekll Herman.

A pokračoval: „Hrdě se hlásím k tomu, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Bohužel trend je takový, že často jsou více slyšet a dostávají se do popředí lidé, kteří staví na tom, co rozděluje. To, co spojuje, vnímám v biblické tradici velmi silně. Ta mne oslovovala. Narodil jsem se v době, kdy byl v naší zemi komunistický režim a měl před sebou ještě dlouhá léta. Situace po okupaci 1968 byla hodně beznadějná a já jsem hledal nějakou alternativu, něco pozitivního, co by naplnilo můj život. To jsem našel v duchovním odkazu. Řada mých příbuzných nepřežila holocaust. A tak jsem si uvědomil, že navazovat na řetěz nějaká oka nenávisti je špatně. Snažil jsem se hledat to, co je pozitivní, co kultivuje člověka. Přátelství mezi lidmi, dialog. Nikdy jsem nevnímal, že by mezi judaismem a křesťanstvím byl nějaký rozpor. Tyto abrahámovské systémy by měly stavět mosty mezi sebou, protože to je jediná cesta, která může vést k upevnění lepší atmosféry ve světě, zabránění střetu civilizací,“ uvedl bývalý ministr kultury.

Člověk podle Hermana nemusí být pevně zakotven v nějaké tradici a liturgicky prožívat rok, „ale je-li protknut těmito myšlenkami, je jeho život plnější. Lidé, kteří jsou vedeni nějakým dobrým úmyslem, jsou disponovanější k tomu si rozumět a nevidět v druhém nepřítele. Velmi drsně si to uvědomuji z denních ideových střetů.“

Jedna strana, jeden pohled, jeden úhel...

Pak dále zavzpomínal na období vlády jedné strany: „Režim v tehdejší době uvalil jakési informační embargo na duchovní sféru života, na celou vertikální dimenzi. Škola tehdy nabízela určitý segment vzdělání… Neříkám, že úplně nekvalitní, ale rozhodně ne plnohodnotný a bylo to hodně silně ovlivněné ideologií. Tím, že jsme žili v Českých Budějovicích, měli jsme možnost sledovat signál rakouské televize, kde třeba byla celá řada přenosů, když papež cestoval. Uvědomuji si, jak je to proti trendu současných médií, ale myslím si, že judaismus, křesťanství a islám jsou duchovní proudy, které se mohou doplňovat a nejít proti sobě. To je tragické nedorozumění, které se bohužel často ještě podporuje. Lidé, jako třeba papež Jan Pavel II. toto pochopili a já jsem jej velmi obdivoval, protože on byl první, kdo na začátku osmdesátých let svolával taková velká mezináboženská setkání. To je úžasné a je řada iniciativ tohoto typu, které je třeba v tomto smyslu obdivovat a udržovat. Proto jsem také na ministerstvu kultury uvítal, a považoval jsem si to za čest, přivítat tibetského dalajlámu. I buddhismus je úžasně zajímavý duchovní směr. Lidé, vedení nějakou dobrou myšlenkou, dobré vůle, se vždycky sejdou,“ uvedl optimisticky.

„Režim, který tady byl od roku 1948, byl založen právě na rozdělování lidí, na třídní nenávisti. V podstatě loupež se stala zákonem, eufemisticky se nazvala znárodněním. Bylo tady v devadesátých letech 250.000 rehabilitačních rozsudků, čtvrt miliónu lidí bylo nespravedlivě odsouzeno! Většinou měli rodinu, partnera, partnerku, děti, takže je to plus minus milion lidí, kteří byli přímo postiženi – nesměli studovat, byli vystěhováni, byl jim odebrán veškerý majetek, 248 osob bylo popraveno – mezi nimi Milada Horáková. Zhruba, ono se neví přesně, kolem 8000 lidí bylo utlučeno ve věznicích, zhruba 400 lidí bylo zastřeleno na hranicích. To jsou obrovské počty. Zhruba 300.000 lidí odešlo do exilu,“ vypočítával bývalý ministr kultury. „Toto člověk vnímal a je to špatné. Je třeba věci nazvat pravými jmény. Nikdy jsem se nechtěl zavřít do nějaké destruktivní opozice, ale naopak hledat konstruktivní alternativu. A tu jsem právě v té duchovní, biblické tradici našel. To jsou kořeny naší identity, Přemyslovská dynastie, svatý Václav, to jsou kořeny tohoto státu, položené tak kvalitně, že stát více nebo méně dobře funguje tisíc let.“