Lidé, kteří zažili už první světovou válku, věděli, že postavení dělníků  je velmi špatné. Líbilo se jim proto, jak se prvorepubliková sociální demokracie prala za jejich práva. V jejím čele prý stáli lidé, pro které byl boj za zájmy dělníků srdcovou záležitostí. Československá sociálně demokratická strana dělnická si např. vzala za svou záležitost vzdělávání dělníků. Halvním krédem strany prý byla solidarita, pomoc dělnictvu a chudým obecně. Tak to pradědeřek vyprávěl pisateli dopisu.

„A tu mi před očima vyvstaly všechny ty děsivé obrazy současné ČSSD. Bezcharakterní boj o moc, vzájemné osočování, vylučování v touze za každou cenu si udržet funkce. Obraz politiků, kteří odezírají z úst miliardářů někdy i s  kriminální minulostí. Obrazy cynických lidí, kteří stranu mají jako pouhý prostředek k získání moci, výhod pro sebe, mnozí k osobnímu obohacování. Obraz kšeftů a zašantročených miliard. Partajních papalášů, kteří nikdy nepracovali a starosti těch nejchudších je nezajímají, s  výjimkou předvolebního žvanění a slibů. Intrikánů, kteří se v  rámci drsného boje o moc neváhají spojit s kýmkoliv, kdo jim zajistí bezstarostný život, i kdyby mělo jít o ty nejhorší. Lidi, kteří zneužívají své funkce a snaží se umlčet každého, kdo ohrožuje jejich osobní zájmy, kteří nemají nic společného s  prací pro stát a občany,“ napsal občan.

Při pohledu na neslavnou současnost ČSSD mu prý přišlo líto těch desetitisíců lidí, kteří za sociální demokracii v minulosti bojovali. Zdá se mu totiž, že jejich tehdejší zápal, a mnohdy i oběti nejvyšší, přicházejí dnes vniveč.