V historii vždy byla hospodářská politika intenzivně provázána se zájmy významných finančních skupin. Ty lobbysticky ovlivňovaly politiku a hospodářskou politiku, tak aby šla na ruku zájmům předních byznysmenů.

Stejně tak je tomu i dnes. Tento vztah byl podle Šichtařové vždy dvousměrný. „Jakmile si finanční skupiny vylobbovaly nějaký typ hospodářské politiky, došlo k ekonomickému ovlivnění mas lidí – ať už skrze míru nezaměstnanosti, inflaci, válku a podobně. To následně utvářelo společenskou náladu a poptávku po nějakém jiném typu politiky,“ poznamenává.

Připomíná světovou hospodářskou krizi z roku 1929, která je daleko od toho, aby mohla být považována za selhání neregulovaného kapitalismu. „V realitě hlavně ilustruje nebezpečí vládních intervencí do ekonomiky. Ekonomický kolaps přišel jako nutná korekce umělého růstu navozeného expanzivní monetární politikou centrální banky,“ podotýká ekonomka.

„Následné vládní zásahy po roce 1929, které se snažily krizi ‚léčit‘, ve skutečnosti situaci ještě víc zhoršovaly. Zářný příklad takových nekompetentních zásahů jsme viděli v roce 2020 během koronakrize, kdy státní intervence ekonomiku ještě víc vychylovaly z rovnováhy, a tedy situaci ještě zhoršovaly,“ upozorňuje.

Celý text ZDE.

Po prvotním zhroucení cen v roce 1929 burzy cenných papírů padaly dál a finanční krize se rychle přetavila do hospodářské krize. Ta následně oběhla celý svět a stala se nejhlubší světovou hospodářskou krizí až do roku 2008.

„Tváří v tvář růstu nezaměstnanosti si mnoho lidí začalo myslet, že kapitalismus skončil, že na vině je demokracie a že je nutné změnit společenský řád. Důsledkem byl nástup fašistů a komunistů v některých zemích. I to můžeme pozorovat dnes. Stačí se mrknout na politické složení Evropského parlamentu, vyvlastňování bytů v Berlíně či odpudivou vlnu nenávistných komentářů po smrti Petra Kellnera,“ zmiňuje Šichtařová další paralelu.

Chybné řešení nerovnováh mělo své důsledky. „V některých zemích trvalo i po velké depresi a typickým příkladem se stalo Německo 30. let. To nepochopilo, anebo pochopilo, ale populisticky nedbalo, že krize v roce 1929 se zrodila z tisku peněz, a tak své předlužení způsobené povinností platit reparace z první světové války „řešilo“ dalším vystupňováním tisku peněz a vyvoláním hyperinflace. Ta je dnes historiky považována za jednoznačně spojenou s nástupem Hitlera a vyprovokováním druhé světové války,“ pokračuje ekonomka.

„Historie se zkrátka opakuje: krize roku 2008 souvisela s tlakem na enormně nízké úrokové sazby, které vedly k nafouknutí cen cenných papírů a k nezdravé situaci na trhu zejména amerických hypoték. Hloubka krize 2008–2009 vyvolala společenskou poptávku po levicových řešeních a opět se objevily názory, že krize byla známkou selhávání kapitalismu. V realitě byla důsledkem státních zásahů do ekonomiky, které nesmyslně a kontraproduktivně snížily úrokové sazby, a umožnily tak naakumulování paralelních nerovnováh v ekonomice,“ uvádí ekonomka.

„Jenomže dneska to státy buď natvrdle nechápou, anebo populisticky nedbají. A ‚řeší‘ od té doby přetrvávající ekonomické nerovnováhy kvantem peněz ještě vyšším. Koronakrize tomu nasadila korunu,“ píše Šichtařová a závěrem dodává: „Co z toho plyne pro budoucí politický systém, zda větší svoboda, či nesvoboda, zda větší ekonomická prosperita, nebo opak, si myslící čtenář již dokáže odvodit sám.“