V lednu 2003 měl vypršet poslední mandát prvnímu prezidentu České republiky Václavu Havlovi. Ohledně jeho nástupce se čile spekulovalo celé předcházející pětiletí. Sám prezident jmenoval jako osobu, kterou by po sobě viděl na Hradě nejraději, Madeleine Albrightovou. Ta v té době přitom nejen neměla české občanství, ale dokonce ještě působila jako ministryně zahraničí v americké vládě prezidenta Clintona. Dnes je to považováno za jakousi mlhavou Havlovu fantazii daleko od realizace, dobový článek z Respektu však ukazuje politický projekt v poměrně pokročilé fázi rozpracování, sama Albrightová se dokonce v roce 2000 pokoušela rozjet v Česku cosi jako předvolební kampaň. 

Když Havel pochopil, že tato kandidátka je neprůchodná, jmenoval jako další možnosti předsedu Senátu Petra Pitharta a tehdejší populární místopředsedkyni ČSSD Petru Buzkovou. Vedle Havlových favoritů avizoval svůj zájem o Hrad také Václav Klaus, předseda ODS.

Po celou dobu však viselo ve vzduchu ještě jedno jméno – tehdejší premiér Miloš Zeman. Ten dopředu oznámil, že po volbách v roce 2002 odejde z čela vlády a nebude už kandidovat ani do poslanecké sněmovny. Vedení sociální demokracie již v roce 2001 předal Vladimíru Špidlovi.

Když ČSSD na jaře 2002 vyhrála druhé volby po sobě a matematika prezidentské volby (v nepřímé volbě vybírali prezidenta poslanci a senátoři) dávala jejímu kandidátovi velmi vysoké šance na zvolení, začalo se ve straně diskutovat, koho navrhnout.

Miloš Zeman už před volbami naznačoval, že za určitých okolností by kandidoval. Politolog Lubomír Kopeček v knize o Zemanovi, nazvané Příběh talentovaného pragmatika, píše, že podle zdrojů ze Zemanova okolí premiér pomýšlel na završení kariéry na Hradě zhruba od roku 2000. Jeho ochota kandidovat však nebyla úplně stabilní a podle nálady a politických okolností zesilovala nebo naopak slábla.

Kolem voleb na konci jara 2002 se měl končící premiér definitivně přiklonit ke kandidatuře a v tomto směru sondoval ochotu vedení ČSSD nominovat jej. Vedení ČSSD, to byl v té době zejména předseda Vladimír Špidla. A s tímto tak trochu podivínským politikem podle mnohých pamětníků nikdo úplně přesně nevěděl, na čem je.

„Jednání“ mezi Zemanem a Špidlou mělo probíhat paralelně s předáváním vládní agendy v červnu 2002. Vzpomínky pamětníků se přitom rozcházejí v tom, kdo měl téma otevřít. Klíčová jsou přitom dvě setkání. Tím prvním mělo být soukromé jednání vedení končícího Zemanova kabinetu před poslední schůzí vlády. Při tomto jednání premiéra s vicepremiéry, což tehdy byli Vladimír Špidla, Jan Kavan a Miroslav Grégr, měl téma kandidatury otevřít Miloš Zeman. Novinář Bohumil Pečinka podle svědectví účastníků líčil situaci tak, že Špidla neřekl ne.

Na tomto jednání, které probíhalo ve vládním zámku Koloděje a vzhledem k tomu, že bylo poslední, mělo spíše slavnostní a uvolněný charakter, mělo ale dojít ještě k jedné debatě na téma prezidentské kandidatury. Popsal ji Pavel Rychetský, který se jako ministr spravedlnosti také jednání účastnil. Podle jeho svědectví si šli Zeman se Špidlou sami zaplavat do bazénu a při plavání měl Špidla sám Zemanovi prezidentskou kandidaturu nabídnout. Otázka měla být napůl v žertu, a Miloš Zeman měl v podobném duchu odpovědět, že ne.

Historku z bazénu zmiňuje i sám Miloš Zeman ve svých pamětech Jak jsem se mýlil v politice. Dodává k ní, že již tehdy jasně řekl, že kandidaturu váže na dvě podmínky: Bude kandidovat až v případné druhé volbě, pokud se v první nepodaří zvolit jiného kandidáta. A jeho volbu schválí ve vnitrostranickém referendu všichni členové ČSSD.

Toto referendum se na podzim 2002 skutečně uskutečnilo. Vladimír Špidla pro mnohé překvapivě prosadil, že hlasovat smějí nejen členové strany, ale i „sympatizanti“ bez stranické legitimace. Podle Lubomíra Kopečka se totiž nový premiér rozhodl podporovat Zemanova protikandidáta, kterým byl tehdejší ombudsman Otakar Motejl.

„Šílené ženy“ a „Špidlův think tank“

Tomu předcházelo u Vladimíra Špidly několik událostí. V červnu po volbách se neshodl s Milošem Zemanem na podobě nové vlády. Odcházející premiér mu doporučoval, aby tak jako on v roce 1998 sestavil menšinovou jednobarevnou vládu, která by si domlouvala podporu na každé hlasování zvlášť. Nabízela se spolupráce s KSČM, neboť obě levicové strany získaly ve volbách dohromady 111 hlasů. Příležitostně se však mohl dohodnout i s ODS nebo s lidovci a Unií svobody, i tyto varianty měly ve sněmovně většinu.

Špidla si však prosadil koalici s lidovci a unionisty, která měla nejtěsnější většinu 101 hlasů. Navíc stále častěji mluvil o tom, že ČSSD se musí odstřihnout od éry opoziční smlouvy a dělat jinou, čistější politiku, což doprovázelo demonstrativní rušení řady rozhodnutí Zemanova kabinetu. Miloš Zeman ve své knize Vzestup a pád sociální demokracie připomněl například nesmyslné zrušení tendru na dostavbu ostravské dálnice D 47.

Televizní krize 2000: Podle mnohých právě na aplaudujícím Václaváku začala emancipace Vladimíra Špidly od Miloše Zemana

Navíc si Špidla do Strakovy akademie přivedl sbor poradců, o kterých se Miloš Zeman později vyjadřoval s velkým despektem. Jeho základem měla být skupina, které se v české politice začalo říkat „šílené ženy“. Byla to skupina dam, které podle Zemanových vzpomínek měly působit jako poradkyně či analytičky, ale jednalo se spíše o přičinlivé sekretářky, které mezi sebou soupeřily o to, která šéfovi uvaří kávu nebo zaváže kravatu.

Doplňovali je lidé, kteří prý sami sobě říkali „think tank Vladimíra Špidly“. Byla to skupina politologů či jiných společenských vědců, kteří měli podle Miloše Zemana společné to, že každý, komu začali radit, nakonec v politice zkrachoval. Nejvíce mezi nimi měla zářit dvě jména. Předně Jaroslav Šabata, otec bývalé ombudsmanky, který byl v politice notoricky neúspěšný a vždy neomylně trefil špatnou stranu. „Připomínal mi poněkud Parkinsonova vrátného Matěje, o němž autor říká, že je zapotřebí vyslechnout jeho rady a jednat přesně naopak,“ napsal o něm Miloš Zeman do své knihy.

Nejkomičtější figurou ve Špidlově think tanku ale prý byl Lukáš Jelínek. Poté, co skončily dvě strany, ve kterých se angažoval v devadesátých letech, začal radit Vladimíru Špidlovi, a když společně dovedli ČSSD z 32 procent v roce 2002 na 7 procent v eurovolbách 2004, začal po Špidlově odchodu do Bruselu radit pro změnu Lubomíru Zaorálkovi.

Lukáš Jelínek s Jiřím Dienstbierem

„Důsledkem bylo, že Špidla chodil na zasedání vlády nepřipraven, a jak uváděl ve veřejných rozhovorech Pavel Dostál, neměl mnohdy ani ponětí o tom, co se ve vládě projednává a jaká jsou stanoviska zúčastněných stran,“ psal Miloš Zeman o úrovni premiérova týmu.

Skvadru ze Strakovy akademie doplňovali někteří ministři. S vyloženým despektem se Zeman vyjadřoval o Bohuslavu Sobotkovi, kterého Špidla učinil ministrem financí. Jak píše Zeman ve své knize Vzestup a pád sociální demokracie, stalo se tak poté, co mu tuto funkci odmítl dosavadní ministr Jiří Rusnok, zděšený Špidlovými fantaskními představami o fungování ekonomiky, vyjádřenými slavným výrokem „zdroje jsou“. Sobotka, bez ekonomického vzdělání a s minimálními zkušenostmi z práce mimo politiku, s tím problém neměl.

Na Sobotku Zeman vzpomínal jako na „mladého a dravého stranického arivistu“, což je výraz pro nezdravě ambiciózního kariéristu. K tomu Miloš Zeman doložil příběh, jak byl v roce 1996 čerstvý absolvent práv Sobotka málem vyškrtnut z kandidátky do poslanecké sněmovny pro „morální pochybení při sestavování kandidátek“. Návrh Ústřední kontrolní komise, aby byl Sobotka vyškrtnut, nakonec neprošel, pětadvacetiletý mladík se stal poslancem, a tím nastartoval svou zářivou politickou kariéru, završenou ve Strakově akademii.