Beseda se konala tento týden v Podbořanech v tamním muzeu, jehož sál se zcela zaplnil. Na samotného Padevěta čekalo překvapení, když s ním začal hovořit bývalý „rudý partajník“. Činný ředitel nakladatelství Academia dokázal reagovat i bizarními historkami o „mentálně řídkých“ esenbácích.

Na závěr dokonce prozradil, jak se postavil ke svému otci, který byl v KSČ. „Tohle si v sobě neseme všichni. A čím víc o tom budeme mluvit, včetně toho ‚divokého odsunu‘ v Sudetech a včetně lágrů, které jsou z komunismu to nejhorší, tak tím víc budeme normální,“ apeloval i na mladší generaci.

Badatel, spisovatel a ředitel nakladatelství Academia Jiří Padevět má v současnosti na televizi Stream.cz vlastní pořad s názvem Krvavá léta. Provádí v něm místy, která ukazují nejtemnější dobu naší historie, nacistickou okupaci, vyhnání Němců, nástup komunistů. Příběhy z let 1938–1953 zpracovává také knižně: Za knihu „Průvodce protektorátní Prahou“ získal cenu Magnesia Litera. Loni vydal publikaci „Komunistické lágry“. Jeho témata se dotýkají také Ústeckého kraje. Foto: Lucie Bartoš

Krutý esenbák, takový „normální strejc“

Na úvod návštěvníkům pustil jeden z televizních dílů „Sadistické praktiky v komunistickém lágru Rovnost – Dozorci Paleček a Černá Máry si v krutostech libovali“, který se zabývá nedalekým místem na Jáchymovsku v sousedním Karlovarském kraji.

„Tábor Rovnost byl postaven přímo na haldě uranové hlušiny stejnojmenné šachty. Vězni spali v dřevěných barácích obehnaných ostnatým drátem a na práci chodili drátěným koridorem, neopouštěli ten ohraničený prostor, a tomu koridoru říkali Ulička ztracených nadějí nebo Ulička komunismu.“

„Musím korigovat to, co jste viděli na videu, protože mně se mezitím podařilo fotku dozorce Palečka najít, zřejmě z 60.-70. let, kde je stále v uniformě SNB. A není to žádný od pohledu sadista. A to je na tom zlu nejhorší: totalitní režimy dělají z relativně normálních lidí muže nebo ženy s neomezenou mocí. To je právě případ komunismu po únoru 1948, a než se pustíme vyloženě do lágrů, tak já zdůvodním, respektive tady budu chvilku hartusit na komunisty,,,“ připravil publikum na trochu politického křiku proti rudé partaji.

Komunisti nespadli z nebe. Vrazi a zločinci

„Co se stalo v únoru 1948 v Československu, nespadlo z nebe,“ začíná pozvolna badatel o době, kterou jsme si před pár dny opět v kalendáři připomněli vzpomínkou na Vítězný únor. „Komunisté se k převzetí moci připravovali v podstatě od 30. let, kdy byli díky Kominterně naprosto poslušni rozkazům z Moskvy. Takže to, co se po válce vrátí z Moskvy, jsou političtí gangsteři. A vrazi. Nic jiného. To nejsou žádní politici, to jsou prostě vrazi a zločinci. Taky to za tři roky potom (1948) začnou ukazovat,“ říká rázně.

(Pozn. red.: Kominterna neboli Třetí internacionála = mezinárodní komunistická organizace, založená v Moskvě v roce 1919. O devět let později měla více než 580 tisíc členů mimo SSSR.)

Komunisté se podle něj snažili moc ve státě uchvátit už od května 1945, možná i dřív. Velmi jim v tom pomohla československo-sovětská smlouva o spolupráci, kterou v prosinci 1943 podepsal v Moskvě Edvard Beneš. „Aniž by ho k tomu kdokoli nutil! Winston Churchill mu cestu dokonce rozmlouval. Smlouva byla podepsána. V létě 1945 – což už souvisí s komunistickými lágry – byla podepsána Zdeňkem Filingrem, s vědomím prezidenta Beneše, československo-sovětská smlouva o využití uranu,“ předestírá politické pozadí, které stálo za vznikem strašných uranových komunistických lágrů, do kterých bývalý režim poslal nespočet nevinných lidí.

Kromě dvou nalezišť uranu na druhé straně Krušných hor, tedy v tehdejším vznikajícím východním Německu, byla československá naleziště pro Sovětský svaz nesmírně důležitá. „Z československého uranu byly v podstatě všechny Stalinovy atomové bomby. Smlouva o tom, že my dáme celý československý uran v podstatě zadarmo, byla podepsána už v roce 1945. Mluvím o tom proto, že takzvaná Třetí republika (1945-48) nebyla rozhodně demokratická. Byl to pseudodemokratický stát, ve kterém byly některé politické strany zakázány a některé naopak adorovány,“ dodává k tomu Padevět.

Násilí není jen střílení na ulici

A komunisté v únoru 1948 převzali moc ve státě... „Převzali ji násilím. To, že se úplně nestřílí na ulicích, neznamená, že to není násilné,“ vyslovuje myšlenku, která stojí za zamyšlení i dnes.

„Poté, co komunisté převzali moc, začala totální destrukce státu, kterou si, myslím, v podstatě ještě sklízíme dodneška, by se dalo říct. My jsme tady 30 let po revoluci a budujeme demokracii. Budujeme, ale díky tomu 40letému ‚dědictví‘ nám to jde pomalu. A není se co divit. Asi si málo uvědomujeme, že ten rozvrat státu, rozvrat společnosti, rozvrat průmyslu, rozvrat zemědělství, kultury, soudnictví – prostě na cokoli narazíte, byl naprosto totální,“ nebere si servítky.

Živnosti šly do háje…

Přesto překvapuje další úvahou: „Kdybyste si v roce 1946 přečetli dokument, který se jmenuje Budovatelský program Gottwaldovy vlády, tak byste možná ty komunisty volili taky. Já bych možná taky volil: ‚podpora drobného podnikání, podpora živnostníků, rozhodně tu nikdy nedojde k žádné kolektivizaci jako v Rusku…‘ Hory doly. Naslibované hory, samozřejmě po roce 1948 bylo všechno jinak. Živnosti šly do háje, všechno se znárodňovalo… Komunisté zlikvidovali úplně všechno!“

A pak začali zakládat tábory nucené práce, nápravně pracovní tábory, či internační a další. „Komunistické uranové lágry byly, zejména v té pozdější fázi, technicky naprosto srovnatelné s nacistickými. A je jedno, jakou měl daný lágr kategorii. Prostě bavíme se o místech, na kterých byli internováni lidé proti své vůli a někdo o tom rozhodl ne proto, že by něco provedli, ale protože se prostě znelíbili,“ zdůrazňuje.

Ukázky z knihy Komunistické lágry. Foto: Lucie Bartoš

Chce zejména upozornit na nesmyslnost debat o tom, zda některý tábor byl „dostatečně koncentrák“, nebo nebyl. „Na tyhle řeči narazíte často. Fašista Okamura říkal, že v Letech nebyl plot. Za prvé tam plot byl a za druhé – to je přece jedno!“

Uran z nás mohl udělat lepší Švýcarsko. Stačila by demokracie…

Uranové lágry skutečně byly obehnány dvojitým či trojitým plotem z ostnatého drátu. Stály tam strážní věže, na kterých byla ozbrojená ostraha se světlomety. Lidé spali v lepším případě v dřevěných barácích.

Během diskusní části se k tématu vrátil důchodce Bohumil Řeřicha z Podbořan: „Údajně od roku 47 do roku 56 jsme dali prakticky darem – v tehdejších penězích – za 900 miliard kvalitní smolincové rudy, kdy odborníci říkali, že bychom byli druhé Švýcarsko.“

Padevět pokýval: „Přesně tak. Já nejsem historik, takže já mohu spekulovat (historik nemůže říct ‚kdyby‘, já můžu): Kdybychom si tu rudu nechali a kdyby tady byla normální demokratická země po válce, a kdybychom ji prodávali na světových trzích, byli bychom bohatší než Švýcarsko, ke kterému pořád vlastně tak trochu nesmyslně vzhlížíme. Takže  bychom měli skvělé školy, skvělé silnice, skvělé dálnice, ale holt jsme neměli tu demokracii. Nezasloužili jsme si ji dostatečně.“ 

Řeřicha pak přítomné rozesmál: „Jak mi říkal jeden Němec: No jo, vy jste měli tu ruskou rudu, tam bylo hodně fosforu, proto vám embéčka rezla.“

Tohle Babiš nikdy neudělá

U tématu „estébáků“ nelze minout osobu současného premiéra. „Nebudu tu dělat politickou agitaci, ale – já rozhodně nejsem volič ANO. Rozhodně mám k panu premiérovi milion výhrad a největší je ta, že byl konfident Státní bezpečnosti,“ prohlásil Padevět, kterému by prý úplně stačilo, kdyby veřejně řekl: éJá se vám omlouvám, já se za to stydím, já jsem selhal a chtěl bych to nějak napravit.‘

„Já vím, že on tohle nikdy neudělá, není to ten typ. Já bych ho samozřejmě dál nevolil, ale byl bych s ním smířenější. Ale to je typ člověka, který to nikdy neudělá. Jsou lidé, kteří to udělali, těm děkujeme,“ podotkl a podíval se na Bohumila Řeřichu, který se ze svého prozření z komunismu již dávno vyznal i v pořadu „Straníci“ v projektu „Paměť národa“. „Nepřemýšlíte takhle, když jezdíte po těch diskusích, jak dlouho ještě takhle svobodně budete moci mluvit, v téhle době?“ zeptal se ho právě Řeřicha. „Já myslím, že nám to ještě vydrží,“ odvětil spisovatel. „Jak dlouho?“ zajímalo ještě Bohumila Řeřichu.

„Myslím, že na furt, ne? Já jsem v tomhle optimista,“ konstatoval Jiří Padevět.

Pamětníci: Státní bezpečnost byla horší než gestapo

Jiří Padevět si během diskuse mimo jiné povzdechl nad tím, že na rozdíl od Německa u nás na řadě míst chybí památníky – o některých místech se vůbec neví, že tam stál lágr a jaké zrůdnosti jej provázely.  „Přitom lidé, kteří prošli druhým i třetím odbojem a byli zatčeni v obou, tak prakticky všichni ti pamětníci říkají, že ta Státní bezpečnost byla horší,“ zmínil. A pokračoval:

„Ne že by vám jako gestapo trhalo nehty míň nebo víc, ale ta bestialita byla samozřejmě srovnatelná. Ale za prvé, ať vás gestapo vyslýchalo nebo mučilo, tak oni chtěli vědět, co jste opravdu dělali. Zajímala je pravda, chtěli znát vaše spolupracovníky, chtěli znát jména, adresy a skutečnou náplň toho odboje. Když vás sebrala Státní bezpečnost, tak z vás chtěli vytlouct to, co oni chtěli slyšet,“ popsal zásadní rozdíl.