V hypermarketu Globus jsou v akci rajčata za necelou padesátikorunu a lidé se o ně pomalu pobijí. Až většinou u pokladen zjistí, že cena je za půl kila, tedy 500 gramů. Takže vlastně jsou za stovku. Povětšinou polská, z Beneluxu a občas také ze Španělska.
Rozhoduje cena?!
„Jsou to amarouny, nechutné oranžovočervené bláto,“ brblá nad nabídkou paní středního věku. Naopak mladá maminka si hrne do košíku sáček za sáčkem. Keříčková malá rajčátka jsou za 200 korun kilo. Opět jižní Evropa. A pak balení těch z Maroka. A jinde zase ze Senegalu. „Jediné, co je dobré, je sluníčko,“ říká postarší muž. „Ostatní už je jen chemie.“
Česká malá rajčátka, v balení po 250 gramech, jsou za 89 korun. V akci, která se právě neděje ani v jiných supermarketech, se dostanou na hranici 50 korun za balení. Je to tak do patnácti kusů minirajčátek v balení. V „plné palbě“ kus – „jednohubka“ v průměru pět korun.
A okurky? Španělská za třicet korun jedna. Jsou od kusu, ne za kilo. To jsou polní okurky, které stojí 80 korun. Rozdíl je v tom, že ty polní se rozhodně nedoporučují jíst celé, ale je lepší je oloupat. Na rozdíl od salátových skleníkových, které se konzumují celé, i když „… pořád před sebou vidím tu kauzu ve Španělsku, kdy byly zamořeny nějakou močůvkou a celá západní Evropa se posrávala,“ vzpomíná s určitým zadostiučiněním jeden návštěvník hypermarketu, který je prý zemědělec. Otázkou je, zdali to nebylo určité vyřizování si účtů či konkurenční boj.
Pravým opakem marketů a velkých skleníků je malá firmička nedaleko Plzně. Pomalu byste fóliovníky ani nenašli. Bohemia South Import s.r.o. z Dýšiné je neznámá v místě, natož v krajském městě, vzdáleném zhruba patnáct kilometrů. Její produkty si berou především malí nezávislí obchodníci – ostatně na ně nás zavedl Richard Schwarz ze sadů ve Vranově na Rokycansku, který do své improvizované malé prodejničky kupuje mimo jiné právě rajčata a okurky z Dýšiné.
Fotogalerie: - Březnová schůze sněmovny
Prodej spíše „přes ulici“
„Máme tu technologie, vše je připraveno a vlastně se čeká na lepší počasí. Takže konec března, začátek dubna budeme mít první letošní sběr okurek. Máme připraveno 500 až 600 rostlin, maximální kapacita 700 rostlin,“ říká jeden ze dvou zástupců firmy. „Za jednu sklizeň je tak tuna měsíčně, tedy tisíc kilo. Mohli bychom i více, ale trh to nedovolí. Tohle je nastavené tak, abychom je prodali a něco se zaplatilo. A musí se najít klientela. Jsou lidé, kteří jsou schopni to zaplatit, ale není jich moc. A ty musíte najít a s nimi pak spolupracovat,“ konstatuje Jakub Guthyl.
„Kolega dělá keříčková rajčata, ale nesklízejí se z keříku, ale budou nejspíš na volno. Supermarkety nepřicházejí v úvahu, oni chtějí kvanta, tuny a tlak na cenu. My to tady děláme ve dvou. Takže i případně nějaký větší zájem bychom kapacitně nedali.“
„Běžná okurka se u nás prodává na kila a podle sezóny. Paradoxně všeobecně nejsou v létě, kdy ceny vyskočí na padesát i šedesát korun kilo. Takže ji prodáváme i za 80. Může být ale přetlak, kdy stojí 20 korun, a my ji můžeme dát tak za 34 korun za kilo. Ale cena zeleniny se mění každý týden a po covidu jsou veliké výkyvy. Jedno rajče stojí dvacetikorunu, druhý týden najednou 60.“
Psali jsme:
Koktejlovky, jenže chemické...
„I v zahraničí kvůli cenám energií končí pěstitelé, a to není o tom, že by někdo zavřel skleník. To jsou opravdu velcí producenti.“
V Maroku jsou podle dýšinského pěstitele závažné problémy s nemocemi rostlin. „Podívejte se na banány. Všichni si zvykli za ně dávat dvacet korun, ale za pár let nebudou vůbec, budou stát klidně i 200 korun kilo. To samé mandarinky. Bude to prostě se zeleninou i ovocem horší a horší.“
Pak si nebere servítky: „Zatím Maročané cpou své zboží do Evropy. Tady se to hlídá, ale dováží se zboží, které vůbec hlídané není. Lidi to žerou a všichni si myslí, jak jedí zdravě. A pak tady máte opravdu místního producenta a my si nedovolíme překračovat ani nedosahovat doporučení o ošetřování.“ Nějaké doporučení na oplachování, které se doporučuje na různých serverech nebo i v médiích, je prý úplně k ničemu, protože to svinstvo máte uvnitř. „Podívejte se v Maroku, myslíte si, že tam dodržují nějaké standardy EU? Proč by to taky dělali?“
Okurka je plevel, ale rajčata jsou těžká na pěstování. To by mělo stát 150 korun a výš za opravdu dobré rajče. Země tomu prostě dává plus. Polsko a Benelux, to už je pěstování jen z vody a chemie.
Fotogalerie: - Ceny paprik
Ach ty energie!
Co velkopěstitelé rajčátek u Kadaně nebo na jižní Moravě? To podle dýšinského zemědělce jsou velké dvě, tři, čtyři firmy, „… které vydělávají balík peněz a pak si dělají rajčata, která dotují x let, a ještě jim to určitě nevydělalo ani korunu. Ale mají peníze, že to do toho mohou pouštět. Samozřejmě, že také nadávají, protože jsou čím dál větší náklady a oni peníze sypou do černé díry.
S tím bezezbytku souhlasí i nekorunovaný „rajčatový král“, farmář Lukáš Rázl z Kadaně. Společnost má obsazeno zhruba devět procent českého trhu a neustále se potýká s hypermarkety. Ještě horší ale pro ně jsou ceny energií. Takže na obligátní otázku „jak se vede?“ odpovídá Rázl lakonicky: „Nic moc!“
Že končí doba levných potravin, zeleniny i ovoce, potvrzuje zemědělský analytik Petr Havel. Ten africké státy jako dodavatele do Evropy poněkud brání, že i ony musejí splňovat alespoň základní kritéria, co se týká používání chemických prostředků, ale třeba i zákazu dětské práce, šetrný vztah k ekologii a alespoň nějakou slušnější mzdu.
Tohle ale naši pěstitelé negují. V Africe je podle dalších našich zemědělců úplně jedno, jak co vypěstujete. Každý západoevropský stát má své ověřené dodavatele, kteří jakž takž něco dodržují. Francie třeba Alžírsko nebo Tunisko, a to vůbec ne nostalgicky z koloniálních časů. Němci si raději připlatí za španělské, ale hlavně francouzské produkty. U nás se bere vše. Přitom na jih a jihovýchod od nás jsou perspektivní pěstitelé – v Maďarsku či na Balkáně, především pak v Bulharsku a Rumunsku. „Když padla RVHP, tak jsme s nimi skončili,“ říká jeden z tuzemských pěstitelů, který nechce být jmenován. „A politicky jsou tak nějak stranou, takže raději nebrat. Přitom ze Srbska se dováží klasické ovoce, protože kromě Bosny a Maďarska už švestky a třešně prakticky nikde nejsou, a když, tak za astronomické ceny.
Slováci jsou také známí pěstitelé rajčat, například na Žitném ostrově na jihu země. V sezóně se sem občas dostanou, ale jinak je vytlačují právě jihoevropští pěstitelé a země afrického Sahelu.
Lepší jedno pěkné než tři odpudivá
Zpět k rajčatům a okurkám. Čeští producenti nabádají, žádají i prosí tuzemské spotřebitele: „Nenechte se ošálit zdánlivě levnými položkami. U nás nemusejí rajčata dozrávat, my je sklidíme zralá a druhý den expedujeme. Žádné mrazicí kontejnery, žádné dozrávací sklady v chemické atmosféře. A to za ty peníze přece stojí.“
„Moje babička kdysi říkala,“ doplňuje naše putování po marketech jedna mladší dáma: „V zimě přece nepotřebuji rajský. Mám kysané zelí, jablka, mrkev. Okurky naložím. A počkám do jara, kdy mi vyrostou čerstvá…“
„Evropské farmáře zlikviduje samotná Unie a půjdou sem produkty z Afriky nebo Jižní Ameriky. Co budeme ale s půdou a nezaměstnanými dělat?“ táže se člen vedení plzeňské agrární komory Jaroslav Šíma.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasoval 1 čtenář)
Zajímáte se při nákupu potravin, odkud pocházejí?
autor: Václav Fiala
