„Rakouští sociální demokraté šli dokonce do koalice s rakouskou FPÖ a vypadá to, že jsme si na to dokonce zvykli,“ povzdechla si na samém začátku Katrin Glöselová; a průvodce podvečera, německý historik, který pracoval na fakultě sociálních studií na katedře německých a rakouských studií, jenž se zabýval sudetoněmeckou problematikou, Thomas Oellermann, k tomu dodal: „Rakousko je pro nás důležité, protože má nejdelší zkušenost s populismem, Jörg Haider je určitý pojem, takový praotec populismu.“

Populisté – věční nespokojenci

Načež vídeňská sociální demokratka začala pěkně zostra. „Pravicový populismus chce být jedinečným zástupcem lidu, a přitom omezuje hlas národa. Definuje se jako směřování, které se vyznačuje dvěma věcmi. Populisté tvrdí, že jsou jediní, kteří zastupují lid. To je prvek, kvůli němuž jsou populisté nebezpeční.“ V nejrůznějších zemích je podle Glöselové prakticky na denním pořádku, že se zpochybňují výsledky voleb. Když se někde něco rozhodne, a pak se řekne, že výsledek není v pořádku. „To není dobré. Cílem je, že se populisté staví nad celou vládu a nárokují si možnost být legitimní a vládnout. Na druhé straně to znamená omezení hlasu lidu. Určují, kdo je vlastně náš národ. Vylučují jednotlivce, lidi ze společnosti, kteří jsou počítáni do našeho lidu. Tedy, kdo má občanství, nemusí být podle nich členem našeho lidu. Dokonce stále podle nich spadají pod pojem cizí. Populisté mohou vylučovat osoby, které nepatří do politického procesu. Je to podobné i v České republice. V Německu a Rakousku se ozývá, že kdo nemá rád tuto zem, tak ať v ní nežije. Podle populistické mentality nemohou být součástí lidu. Pokud uplatňují tento nárok, tak nekritizují jen vládu s ministry, ale kritizují celou elitu, o čemž se hovoří nyní velmi často. O takzvaném establishmentu, kdy se nadřazují nad tuto elitu. Kritika znamená, že tam chybí transparence. Problém není v tom, aby vystupovali transparentněji v politickém vedení, nejde jim o dobré politické reformy, ale chtějí jenom shodit ze špice a z lesku politické špičky a chtějí prosazovat jen vlastní zájmy. Chtějí se dostat do vlády, a proto ji pomlouvají. Otázka je, co se stane, až se dostanou přímo do vlády. Budou pořád kritizovat nadřazené elity, jako je třeba EU nebo hlavní město některé spolkové země. Streich i Heider byli ale součástí této elity, kterou kritizovali,“ dodala v úvodu.

„Oni se nechtějí dostat do absolutní opozice. Nechtějí předkládat nějaký koncept a pracují tak, že se snaží vytahovat jen určité prvky, které se jim hodí do programu. Pracují v rámci demokratické logiky a chtějí mnohem silnější demokracii. To je velmi známý faktor, že populisté, kteří jsou v opozici, se potřebují prosazovat tím, že na sebe upoutávají pozornost. Pořádají kampaně, které jsou velmi vášnivé, vytahují otázky, které jsou pro společnost palčivé.“