Rozdíl čepovaného a lahvového piva už kopíruje západní Evropu. Ponecháme-li stranou tzv. europiva a nejvýše desítky, je cena ležáku někde mezi 18 až 25 korunami plus záloha eurolahve tři koruny. Plzeňská „dvanda“ Prazdroj atakuje 30 korun za lahve – a někde už magickou třicetikorunovou hranici překonala. Ostatní pivovary se drží pod touto hranicí. Nicméně čepovaný půllitr „plzně“ je mezi 65 a 80 korunami! Tedy až 3,50 eura, což je cena čepovaného piva u našeho největšího pivního souseda, Bavorska.

Cena lahve nebo plechovky Plzeňského Prazdroje je v Německu pod 25 korun, což je opět o něco méně než u nás, a kopíruje se tak pomalu již běžný stav vyšších cen nápojů a potravin u nás než u našeho západního souseda.

Velcí hráči zvedají ceny

U malých, nezávislých pivovarů je cena už nějakou dobu srovnána. Pivo, které koupíte v PET lahvi o objemu 1 nebo 1,5 litru, stojí v přepočtu podobně jako jedno čepované. To znamená, že ceny zvedly především střední a velké pivovary, ať již národní nebo mezinárodní. A především u čepovaného, což je rána pro malé hospůdky především na venkově.

„Já nevím, proč je tomu tak,“ chytá se za hlavu pivovarník ing. Petr Macháček z Kladna. „Já už tomu tady opravdu nerozumím. Chápu, že ty velké pivovary mají starosti s propagací, vybavením, personálem, ale zase vaří takzvaně rychleji a mají výstav, tedy produkci neskonale větší,“ konstatuje dále majitel a sládek Starokladenského pivovárku. Je veřejným tajemstvím, že ležák u velkých pivovarů nezraje týdny, jako je tomu u malých pivovarů. Takže jde o podstatně rychloobrátkovější zboží. „Jak se říkalo, že když se zdraží pivo, padne vláda, už dávno neplatí. Protože to bychom byli bez vlády pomalu každý rok,“ glosuje Petr Macháček.

Vzpomínáte? Velké pivo za pětadvacet…

Tam, kde malý pivovar vsadil na slušnou gastronomii, a ještě má to štěstí na dobrou lokalitu, ať již blízko hranic nebo turistických lokalit, dát padesátikorunu za velké pivo, ať již dvanáctku nebo třináctku, není neobvyklé. V pivovárku na Božím Daru se nedivíte, že jsou ceny téměř německé, protože je to frekventované místo. A kousek dál v Rýžovně u Horní Blatné si zase můžete dát „nízkooktanové“ žitné, pojmenované Školák, velké a cenově vám přijde jako malé.

Co je ale problém, jsou ceny u velkých pivovarů, které se zvedají prakticky neustále, i když po korunách. Gambrinus desítku už pod 40 korun rovněž pohledáte. Místní štamgasti na vesnicích nebo malých městech byli zvyklí na 25, posléze 30, pak 35, ale tohle už prý asi nevydýchají. Obecné hospůdky, které provozují malá města, dávají své „kulturní stánky“ k dispozici už i zadarmo, respektive za nulový nájem, ale zájem raketově klesá.

Hermelínek za kilo, utopenec za pade

„Přece tu nebudu svítit a topit, když si na pivo zajdou dva tři lidi a ti se ještě dívají hodiny na dno a neobjednávají si další. Katastrofa,“ svěřuje se jeden z provozovatelů hospod v západních Čechách. „Ty kecy o gastronomii si mohou povídat leda ve městě, a to ještě v centru, a nikoliv na periferii,“ hodnotí neutěšený stav dále. „Vařit se nevyplatí a tady na vsi si lidi uvaří doma. A hermelín za 60 nebo 80 korun si už taky nedají,“ konstatuje smutně. Máme se prý podívat, kolik stojí v obchodě. Za osmdesát, to je pakatel, běžně se platí 120 korun, a to jsou dva nejmenší hermelíny. Nakládaný karbanátek už téměř zmizel z jídelníčků, utopence pod třicet korun za kus nekoupíte. To má pak prodávat za padesátku? Radši zavře a půjde na pracák a sociálku.

A tak to jde dál a dál. Kvalitní žatecký ležák už padl. Zahraniční anglický majitel z něj udělal minipivovar, protože náklady na svoz, cestovné, odvody, energie, to všechno už bylo příliš. Žatec – město, kde je pivo doma, povzdechnete si nad zdejším sloganem. Ještě že tu jsou další minipivovary, ale ten velký a základní je minulostí.

Na tahu jsou Poláci

V sousedním Bavorsku si v prodejnách nápojů, kde je stále obrovská nabídka jak místních, tak regionálních i národních piv, koupíte lahvinku kolem eura. Tedy naše ceny!

Kdo ale kupodivu expanduje do Čech, jsou polské nezávislé pivovary. Vsadily na speciály, vesměs silné tmavé stauty a další druhy, a také takzvané kyseláče. Specialitky v plechovkách v divokých barvách si oblíbili mladí lidé hlavně z velkých měst a cenově se tato piva začínají srovnávat s těmi místními speciály. Tady se nikdo nediví, že například za Asfalt, což je tedy název tmavého a silného, svrchně kvašeného piva z minipivovárku Zhůřák na jižním Plzeňsku, kde si pro zábavu vaří v Čechách již dlouho žijící Američan jménem Chris, dáte stovku. Za půl litr. Za třetinku samozřejmě méně. Ale Asfaltem či Poláky štamgasty neukojíte.

Už nejsme pivní velmoc?

„Jít na pivo, to dnes musíte mít aspoň pětistovku,“ konstatuje jeden ze známých plzeňských štamgastů, bývalý pracovník Prazdroje, nyní už ve výslužbě. „Anebo si dát jedno dvě a běžet dál. Jenže stejně vám už stovka nestačí…“ A tak se v akcích kupují basy piv nebo se shánějí ta nejlevnější, která moc „nenakládají“, tedy nejsou tak alkoholická, ale přece jen více pění než europiva v petkách a nějaký chmel a ječmen tam také je. Na jedné straně tedy domácí vařiči piva chmelem rozhodně nešetří, a na straně druhé některé velké pivovary šetří prakticky na všem.

Někdo hovoří o tom, že moderní mladý člověk už nepije pivo, ale víno nebo cider. Úplně to tak není, když vidíme stále značný zájem o produkty malých pivovarů nebo o ty z Polska. „Už se nejde na deset, ale člověk si dá dvě tři,“ konstatuje Petr Macháček. Je to prý jako v Belgii. Tam jsou silná piva za sedm i osm eur, a to ještě o objemu 0,25 nebo 0,3 litru. Ty se tam ale popíjejí pomalu, a protože stojí více než klasické ležáky, mají z nich majitelé pivovárků i restaurací větší peníz.

V hasičárně se žízeň uhasí

„Už je i tatam doba, kdy si cyklisté sedli, dali si pár piv a jeli dál. To byl krátkodobý trend, který před covidem trochu pomohl hospodským na frekventovanějších místech, ale dnes už se jezdí vesměs opatrněji,“ konstatuje další z pivovarníků. Situace podle něj bude taková, že soumrak malých hospod bude pokračovat a začnou přibývat taková až utajovaná místa. Vesnice bude tedy pít třeba „v hasičárně“, kde se složí na sud nebo vezmou v akci pár přepravek. To bude třeba také u chovatelů či dalších organizací. Jejich skomírání bude tedy poněkud zpomaleno. Za cenu likvidace místní hospody budou žít „nalejvárny a priváty“.

Pivní kultura tak jako i jiné věci půjdou poněkud dolů. Stovku za velké pivo a třicet korun za lahvinku už nedá úplně každý. Je ovšem možné, že „lahváče“ ještě podraží, a to pak asi půjde rychlým spádem. Jsme v tom prý opět v Evropě minimálně zvláštní. Při polských nákupech ostatně doporučuji se zaměřit i na místní pivo. Budete překvapeni…