Dnešní Týden v médiích začíná zprávou ze zahraničí, která ale tematicky odpovídá tomu, co v Česku už několik let prožíváme. Petr Žantovský tím myslí takzvaný boj proti dezinformacím čili fake news. Francouzský premiér Francois Bayrou prohlásil, že Francie je hned po Ukrajině druhým hlavním terčem zahraničních dezinformačních kampaní. V Česku o tom informovaly například Seznam Zprávy. „Jak by se dalo velice rychle uhádnout, ty kampaně jsou vedeny odnikud jinud než z Ruska. Důkazy k tomu přináší jakási organizace NewsGuard, a to je takový nějaký, jak se u nás hezky česky říká fact-checker, jakási oficializovaná splácanina pana Máci a pana Cempera, pana Kartouse, Českých elfů a jiných podobných držitelů, řekl bych aktuálního stihomamu, kteří se podle svých produktů obávají nějaké dezinformace za každou druhou větou, “ říká Petr Žantovský. Všímá si, že francouzská firma NewsGuard není nijak definována a čtenář se o ní nedozví žádné bližší informace, ani to, kdo a s jakými úmysly ji financuje. „Čili se můžeme stejně tak dobře, jako u jiných českých podobných firmiček nebo takzvaných neziskovek domnívat, že to je jen převodní páka nějakého mocenského zájmu. A ta páka, protože to je dnes módní, tak šíří o nějakých tezích, které najde v informačním portfoliu, že jsou to teze lživé nebo dezinformační, konspirační a tak dále,“ vysvětluje Žantovský. 

Hlavního pachatele nalezli lidé z NewsGuard v Rusku. Je jím Američan, bývalý floridský zástupce šerifa John Mark Dougan. Žantovský upozorňuje, že tento muž údajně stál za neúspěchem Kamaly Harrisové v amerických prezidentských volbách, protože distribuoval videa, která ji měla zdiskreditovat. Na jednom videu měl údajně dav jejích stoupenců napadnout fanouška Donalda Trumpa. Druhé video tvrdilo že Harrisová ujela od dopravní nehody, po které ochrnula dívka. „Je problém, jak přiznává sama ta společnost NewsGuard, že šíření těchto dezinformací se nedá zabránit, protože jejich šíření umožňují a také urychlují nové digitální nástroje typu umělé inteligence,“ doplňuje mediální analytik. Zprávě je podle něj možné rozumět jedním jediným způsobem: „Ta kolem sebe kopající kobyla s názvem liberální demokracie evropského či harrisovsko-bidenovského střihu, už neví, jakým způsobem přesvědčit lidi, kteří jdou volit v různých zemích a v různých okamžicích, avšak v zásadě stejným způsobem, ať už to bylo v Německu, na Slovensku, nebo ať už to bude u nás na podzim, že mají volit právě je. Takže nejjednodušší a nejprimitivnější způsob je znevěrohodnit svého protivníka, pokud možno ho nazvat lhářem, konspirátorem, dezinformátorem, výrobcem fake news.“

To, že se nikdo nezatěžuje dokazováním toho, co je, a co není fake news, považuje Žantovský za jakýsi vedlejší produkt, na který jsme si už zvykli. O různých dezinformacích se podle něj v Česku mluví už řadu let, ale žádná nebyla definována. Během výuky na vysoké škole klade mediální analytik studentům zábavnou otázku: „Víte, jaký je rozdíl mezi dezinformací a informací? Dva roky.“ Někdy se ukáže, že to, co bylo označováno za dezinformaci, byla informace, a ještě mrazivě pravdivá. Petr Žantovský v této souvislosti mluví o věcech z covidového období i dalších dávných i nedávných epizodách. „Takže, abyste to věděli, až půjdete volit: Vaši ruku nevede váš rozum, vaši ruku vedou ruští trollové, ruští hackeři a výrobci nějakých fake news, tak si na to dejte pozor. A pokud byste třeba úplně věřili tomu, co píšou v novinách nebo na internetu, tak si myslím, že byste měli v duchu těchto infomací oslovit ty příslušné volební komise a říct jim, že když jste byli informováni z veřejných prostředků, že vaše volební rozhodování ovlivňují ruští dezinformátoři, že žádáte volební lístek psaný v azbuce, abyste tomu rozuměli a mohli volit správně. Prosím, neberte to nikdo úplně doslova a nezkoušejte to, jinak dopadnete špatně, protože máme v této zemi takové zákonodárce, jaké máme,“ zakončuje Žantovský napůl nevážně dnešní první téma.

Kam s veřejnoprávními médii? Co takhle na Hagibor?

Boj proti generálnímu řediteli ČT Janu Součkovi pokračuje naplno s novým tématem. Jedná se o věc, se kterou přišel Andrej Babiš. Mají být veřejnoprávní média sloučena pod jednu střechu tak, jak k tomu došlo na Slovensku? Petr Žantovský připomíná, že u našich východních sousedů s touto změnou z rovnice zmizely koncesionářské poplatky a zůstal model, kde jsou příjmy odvislé od HDP země. Financování veřejnoprávních médií se liší zemi od země. Například v Rakousku jsou tato média spravována nadací (ORF). Pěknou studii o možných způsobech financování veřejnoprávních médií vydal v roce 2021 Parlamentní institut. „Naše média si ale vystačí s agitací, s výkřiky, s výrazy typu ‚odborníci cupují Babiše‘ a podobně,“ uvádí Žantovský na článku serveru Novinky.cz, jaká byla reakce českých médií. Uvítal by, kdyby média přišla namísto výkřiků s argumentací. „Tady je zcela jednoznačné, že tu jsou dvě základní možnosti organizačního a finančního uspořádání veřejnoprávních médií. Jedna je závislá na HDP, a je zcela nezávislá na vládě, protože je závislá jen na ekonomické výkonnosti. Procento toho HDP je dáno zákonem, nikoli vládou. Druhá možnost je zachování stávajících koncesionářských poplatků, o to myslím ředitel Souček usiloval. Tam je samozřejmě takové to ostří nejen z těch vyšších poplatků, ale i z rozšíření portfolia poplatníků, což je solí v očích mnoha lidem,“ shrnuje mediální analytik dnešní situaci. 

„Dneska používat tento klacek na to, aby se nějak útočilo na Součka, jak nám to naznačil, a minulý týden jsme o tom mluvili, člen Rady ČT Vlasta Ježek, to mi přijde hodně nefér. Jestli v něčem stávající generální ředitel ČT byl a je konformní s našimi legislativci, tak to je právě v téhle věci. Ježek se zapojil i do této diskuse a vyjádřil se v tom smyslu, že Babišovo tvrzení o tom, že by fungování společné instituce bylo ekonomičtější, je nesmysl, že to nejde a že by se neušetřilo nic nebo skoro nic. Jiní diskutéři, třeba Ivo Mathé, v té samé diskusi upozorňují na to, že se na Kavčí hory nevejde Český rozhlas a na Vinohrady se nevejde Česká televize. Ovšemže ne! V té velikosti, v jaké jsou dnes. To by se opravdu muselo reorganizovat po řeckém stylu, kdy před pár lety na několik měsíců tamní veřejnoprávní televizi úplně vyřadili z provozu, propustili přezaměstnané lidi a za pár měsíců ji spustili znova s třetinovým rozpočtem a se čtvrtinovým počtem zaměstnanců. A funguje dodneška,“ rozebírá Petr Žantovský námitky, které v článku na Novinkách padly z úst odborníků. Podle Žantovského je důležité o alternativách financování veřejnoprávních médií diskutovat, a ne se nimi mlátit jako pádlem po hlavě.

Mediální odborník vyčítá jak kritikům, tak Babišovi jeden omyl. Tím je strach z nutnosti výstavby nové budovy, která by obě instituce zvládla pojmout. „Neuvažují jednu zásadní novou věc. Na Hagiboru stojí obrovská, relativně nová budova Rádia Svobodná Evropa, která pravděpodobně, když se věci v Americe vyvinou směrem, kterým se vyvíjejí, ztratí svůj smysl a své obyvatelstvo. To je zrovna budova, která by se docela úžasně mohla hodit pro nastěhování jakési společné instituce ČT a ČRo,“ navrhuje Žantovský. Upozorňuje čtenáře, že nezastává žádnou pozici, ale pouze vyhodnocuje dostupné možnosti a nabízí řešení. Zákonodárci by podle něj neměli zapomínat, že taková reorganizace nemusí nezbytně vést k nové investiční akci, se kterou se nezřídka pojí i nějaké to všimné. „To je vždy to nejjednodušší: Naplánovat velkou stavební akci, uskutečnit ji ještě s nějakými nadpracemi, a pak hořekovat, že to vlastně byly vyhozené peníze. Tady už nějaké peníze byly vynaloženy, ten dům je prosíťovaný a je kompatibilní s vysílacím prostředím, tak proč ho nevyužít, zejména, pokud ta Svobodka opravdu skončí. Takže vážení páni diskutující, uvažujte i tímto směrem,“ uzavírá Žantovský svůj apel.

„Chci jen říkat to, co si myslím, a nepředstírat.“

Na závěr dnešního Týdne v médiích se Petr Žantovský rozhodl připomenout jednu významnou osobu naší současnosti, která před několika málo dny oslavila jubilejní 85. narozeniny. Jedná se o Milana Knížáka, bývalého generálního ředitele Národní galerie a emeritního rektora Akademie výtvarných umění. Umělce, který, jak říká Petr Žantovský, do Česka po převratu přinesl spoustu zajímavých impulzů ze zahraničí, člověka, který, i když byl u nás celá léta zakázán, byl součástí evropského a euroamerického výtvarného kontextu. Knížák byl, jak už to tak bývá, ctěn jinde více než u nás. Knížákův neobyčejný talent a osobitý přístup ke světu podle Žantovského doplňuje ještě jedna vlastnost, kterou v takové míře u nikoho dalšího neviděl. Je jí upřímná a někdy až možná příliš natvrdo jdoucí pravdomluvnost. „Já jsem nikdy neslyšel, že by Knížák někomu lichotil jenom proto, že k němu má blízko, nebo se mu to hodí, je to pro něj výhodné. Milan Knížák byl vždycky tím, kdo umí dávat i ty špatné zprávy tak, aby si z nich člověk odnesl to dobré poučení,“ oceňuje mediální odborník. 

Čtenáři ParlamentníchListů.cz si mohou o Knížákovi přečíst například v knížce Milan Knížák osobně, jejímž spoluautorem je Petr Žantovský. Kniha vyšla v roce 2003 v nakladatelství Votobia. „Byla to moc hezká práce, protože Milan Knížák mluví přímo, na rovinu, nevykrucuje se, nevymýšlí zbytečná souvětí. Jeho věty jdou jako šípy rovnou do terče, a s takovou materií se skutečně pracuje velmi pěkně. Navíc je to člověk, který navzdory tomu, že mu komunisté nedovolili vystudovat standardní akademické vzdělání, velmi neobyčejného rozhledu a vědomostí. Naslouchat mu stojí za to a má to smysl pro váš vlastní seberozvoj, protože se něco dozvíte, a ještě z pohledu, který by vás samotné třeba ani nenapadl,“ vzpomíná na práci s Knížákem Žantovský. 

Knížák je podle Žantovského jakožto člověk konzervativního zaměření odjakživa blízko ke svému generačnímu druhovi, kterým je Václav Klaus, což byl pro něj v českých médiích výrazný handicap. Kvůli němu si novináře moc nepouštěl k tělu a nelichotil jim. „Naopak, když říkali nesmysly, tak je buď nekomentoval, nebo zkonstatoval, že píšou nesmysly. To se v našich zemích moc nenosí. Dokázal si zachovat jakousi mediální imunitu,“ uvádí Žantovský. Druhým důvodem pro připomenutí Knížáka v této rubrice jsou jeho literární kvality. „Je to vynikající esejista a stylista. Napsal řadu knížek, které by mohly být interpretovány i v kategorii odborné nebo popularizační literatury. Každému bych doporučil číst jeho eseje, jeho názory, které jsou provokativní, ale ne primárně,“ vyzdvihuje Žantovský. Nálepku provokativní bytosti, kterou Knížák má, považuje mediální analytik za hloupou. Provokativní je podle něj především hloupost, která Knížáka obklopuje. „Já mu skládám tímto hold a smekám ten tradiční klobouk, který on dlouhá léta nosí, že to všechno přestál s rovnými zády a zdravou myslí. Takže mu přeji ještě hodně zdraví, uměleckých nápadů a dobrých článků,“ přeje Petr Žantovský muži, který své 85. narozeniny oslavil 19. dubna.