„Vyrostla jsem v rodině člověka, komunisty. Říkám to proto, že to není dnes populární. Jako dítě jsem vnímala, že má být sociálně spravedlivá společnost. Moji rodiče, ačkoliv byli v KSČ, tak od konce padesátých let a na začátku šedesátých byli kritičtí k tomu, jak to fungovalo ve straně a strana ve společnosti. V roce 1968 lidé jako oni – a těch bylo mnoho – postupně získávali kritický náhled a nezbavili se toho, že má být společnost sociálně spravedlivá. Do toho přišel rok 1968, ten mě nadchl, bylo mi 17, dělala jsem střední školu a začala jsem se zajímat, co se děje okolo. Můj otec mne svým způsobem ovlivňoval celý život. My jsme velice diskutovali a byl to skutečný dialog. Byl také velmi dobrý pozorovatel společnosti a byl empatický. Jako dítě jsem byla docela knihomol, četla jsem všechno. Májovky, i trošku propagandistickou dětskou literaturu, prostě všechno možné a ve 12, třinácti letech jsem už četla literaturu pro dospělé. Hlavně klasiky 19. století. Třeba Dostojevský napsal úžasnou knihu – Zápisky z mrtvého domu. To hodně formovalo můj život,“ uvedla na začátku setkání bývalá ombudsmanka.

Vězení v sedmdesátkách už bylo jiné než v padesátých letech

„V roce 1968 byla společnost hodně nadšená a sjednocená. A do toho přišla okupace sovětskými a dalšími vojsky. V roce 1969 jsem začala studovat na vysoké škole filozofii, ještě jsem se dostala. Takzvaná normalizace neprobíhala ze dne na den, to se postupně utahovaly šrouby. Můj bratr se v roce 1971 už na vysokou školu nedostal. V tom roce mne zavřeli – a tím skončila jedna epizoda mého života a začala další. To vězení bylo samozřejmě jiné, než v padesátých letech. Dnes vím i zpětně, že tam bylo velké uvědomění nezákonností. Nebylo to nic příjemného, ale přece to mělo nějaká pravidla. Ta byla tvrdší, než jsou dnes ve věznicích, to určitě, ale nebylo to nic nevypočitatelného. Trochu mne to zatvrdilo a rozhodně nezpůsobilo, že bych si řekla, že už nebudu nic dělat. Protože jsem se považovala za nespravedlivě zavřenou, takže když jsem se vrátila z vězení, bylo mi jasné, že něco dělat budu, ale ještě jsem nevěděla co. V tomto směru bylo výborné setkání s mým budoucím manželem,“ konstatovala Anna Šabatová.