„Ve squatech člověk zažije spoustu zábavy,“ uvádí svou zkušenost Jakub Horák. „Když jsem jako šestnáctiletej pankáč bydlel v jednom sklepě, tak tam netekla voda. Kámoš Fuze, taky pankáč, tehdy chodil s jednou pěknou blondýnou, zrovna měla krámy, tak si na dvorku nabrali do kbelíku vodu, pak na to vlítli, ona se umyla v tom kbelíku... Někdy k ránu dorazil zcela ožralej pankáč Milda, usnul, pak se probudil, šílená žízeň z kocoviny, šmátrá ve tmě, jestli tam není něco k pití... No chápete to správně, ráno byl kbelík prázdnej a Milda spokojeně chrápal,“ sdílel zážitek z bujarého mládí bývalý marketér Pirátů.

Myslí si, že Kliniku všichni berou moc vážně. „Tady si lidi myslí, že když si někdo udělá webovou stránku a něco tam napíše, tak že to je nějakej názor, se kterým je třeba hned diskutovat. Tak člověk logicky bojuje proti fetišizaci majetku, když žádnej nemá a druhý jo, že jo. Něco si myslet musí. Jenže kdyby si těch řečí nikdo nevšímal, tak na tu blbost zítra zapomene a napadne ho něco jinýho,“ kritizuje haló, které okolo Kliniky vzniklo Horák. „Takhle když s ‚fetišizací majetku‘ začne polemizovat deset komentátorů, tak si chlapík nakonec pomyslí, že na tom něco je. A ještě o tom vydá knížku,“ dodává.

„Ten barák bych úchyláčkům a pankáčům klidně nechal,“ zastává se komunitního centra. Správa železniční cesty bude, dle jeho slov, „nejspíš stejně jen zase nějaká divná parta sloužící k rozkrádání státního majetku a barák na nic nepotřebujou“. Mladí lidé prý potřebují takové záchytné body, aby se potkávali s dalšími mladými lidmi a dozvěděli se něco o zajímavých knížkách. „Tou fází, kdy se debatuje o Nietzschem, Schopenhauerovi a Kafkovi, musí projít každej mladistvej intelektuál. A věřte mi, že lidi si nakonec roztřídí sama příroda - buď se v nich ozve zodpovědnost a začnou pracovat, nebo jsou to vadný kusy a skončej s buchnou v ruce někde pod mostem,“ říká Horák a dodává: „Město, který neunese jeden blbej squat a bere tak strašně vážně, co tam pankáči povídaj, je slabý“.