Mýtus číslo jedna zní: „Stalin válku nechtěl.“

„Sovětská ideologie nás přesvědčila o tom, že si Stalin válku nepřál, že jsme se stali obětí agresora. Říkali nám a stále říkají, že SSSR prováděl pouze mírovou politiku a stavěl se za národy, které se staly oběťmi fašistů. Bohužel, tak to úplně nebylo,“ uvedl historik.

„V Sovětském svazu existovala silná víra ve vytvoření celosvětové komunistické vlády. Navíc k válce na cizím území připravovala sovětská ideologie své občany v průběhu celých třicátých let. Stalin se držel svého plánu na zisk cizího území: doufal, že se Německo, Francie a Velká Británie postupně vyřadí ze hry a potom přijde on a dobude Evropu. I v momentu, kdy s Německem podepsal pakt o neútočení, počítal s tím, že vpád německých vojsk do Polska zapříčiní válku. Rozhodl se ovšem vyčkat na výhodnější chvíli pro vstup do války,“ míní profesor.

Mýtus číslo dva: „Sovětský národ stál před nepřítelem sám.“

„To, co nám tvrdí o tom, že celá Rudá armáda šla do války s pokřikem ‚za vlast, za Stalina!‘ je absolutní nesmysl. Za prvé, máme údaje o tom, že už po několika měsících po začátku války, se do zajetí dostalo od 3,5 do 5 milionů lidí. Nechce se mi úplně věřit tomu, že by se prakticky celá armáda tak brzy vzdala. Pokud by lidé skutečně bojovali za svoji vlast, bojovali by do posledního dechu. Ve skutečnosti bylo ovšem ohromné množství lidí, kteří upřednostňovali Hitlera před Stalinem,“ tvrdí profesor.

„Je to jednoduché,“ tvrdí. „Hitlera nikdo neznal, zato Stalina znali všichni – až moc dobře. Národ měl za sebou kolektivizaci, zničení církve, velký teror, hladomor a nikdy nekončící represe. Lidi Stalina nenáviděli. Zkratku SSSR si mnozí vykládali jako ‚Smrt Stalina Spasí Rusko‘. Tím vším je možné objasnit nejen masový odchod lidí do zajetí, ale i to, že téměř milion občanů SSSR šlo raději bojovat do německé armády. V bitvě u Stalingradu byl každý šestý voják německé armády občanem Sovětského svazu. Z příběhů lidí, které jsou nám dostupné, je jasně patrné, že byl i velký počet sovětských občanů, kteří prostě odmítli sloužit v Rudé armádě. Někteří se rozhodli do války jít, ale jejich nenávist ke Stalinovi nikdy nezmizela.

„Všemi silami jsem proti tomu jít bojovat, protože umírat za Stalina rozhodně nechci,“ citoval profesor z knihy spisovatele Alexeje Arcybuševa. „Byl připraven umřít za Rusko, ale také si byl vědom toho, že Rusko ‚zachvátil‘ Stalin,“ míní Zubov.

Mýtus číslo tři: „Konečné vítězství náleží zejména Sovětskému svazu.“

„Jedna z vůbec největších fikcí druhé světové války vyplývá z přesvědčení o tom, že fašistické Německo porazil primárně Sovětský svaz. Přitom válku nevedl jenom Sovětský svaz, ale celá antihitlerovská koalice – Polsko, Francie, Velká Británie, Spojené státy a některé další země. Pokud se zaměříme na válečné ztráty, ano, nejvíce jich bylo zaznamenáno na východní frontě, tedy ze strany Sovětského svazu,“ vysvětluje.

„Pokud se ovšem zaměříme na kvantitu použité vyspělé techniky a na finanční náklady, které do válečných bojů musely investovat země protihitlerovské koalice, ukáže se, že přispění Anglie a Spojených států ke končenému vítězství bylo také velmi vysoké. Je třeba rozumět tomu, že jsme ve válce zvítězili z toho důvodu, že jsme nebojovali sami, ale po boku ostatních zemí. Pokud by například Němci u El Alameinu porazili Angličany nebo pokud by Japonsko porazilo USA v bitvě o Midway, průběh celé války by vypadal úplně jinak,“ píše profesor.

„Bylo docela dobře možné, že nakonec vše skončí pro Sovětský svaz mnohem hůře. Jak vidíme dnes, poražené Německo se stalo lokomotivou Evropy a Sovětský svaz se rozpadl,“ zakončil Zubov.