Jan Rejžek je známý jednak jako hudební kritik, ale také jako občasný politický komentátor ve svém sloupku První slovo, ve kterém kope tu do ANO, tu do Miloše Zemana, tu do komunistů. První slovo pro Jana Rejžka dříve zveřejňoval jeho přítel Filip Smoljak, který má politicky blízko k Pirátům a proslul tím, že se soudí se zbytkem rodiny a se Zdeňkem Svěrákem o práva ke hrám o J. Cimrmanovi. Ovšem mezi Rejžkem a Smoljakem včera došlo k rozkolu.

„Nemilá zpráva pro všechny čtenáře a čtenářky mého pravidelného pondělního sloupku První slovo. Jeho správce Filip Smoljak zešílel a začal mi přidávat k textu bez mého vědomí matoucí ‚ilustrační‘ fotky, před týdnem Heleny Vondráčkové a dnes Bohdalové v dětství,“ posteskl si Rejžek v půl jedenácté večer.

„Když jsem se ohradil, urazil se, všechny dosavadní texty zablokoval a pomstychtivě vymazal. Tím pádem končí má spolupráce s touto neseriózní postavou,“ oznámil následně.

Na to Smoljak reagoval, že ho prý jeho „klient“, abstinující alkoholik Rejžek, napadl. „Upřímně? Čekal jsem ledasco, nepočítal jsem se slovy díků – věnoval jsem mu zhruba 170 000 Kč, aby neusnul na ulici a nezmrznul. Ale sprostý pomlouvačný útok za to všechno jsem nečekal,“ povzdechl si.

V tom, co Smoljak Rejžkovi provedl, se oba muži celkem shodovali, tedy že Smoljak doplnil Rejžkův text o fotografii Bohdalové. Syn slavného režiséra si trval na tom, že na tento krok měl nárok. „Je to moje kompetence, moje stránka, můj profil. Mám taky nějakou svobodu,“ hájil se.

Ovšem z konverzace vyplynuly i další detaily. Například že psát První slovo bylo pro Rejžka terapeutické. „Ono mu to fakt pomohlo, chodil jsem za ním do Bohnic, nahrával na diktafon, když nemohl psát atd. A číst se to dalo. Je to vždycky kraťounký…“ hájil Smoljak Rejžkův sloupek.

Na to ovšem Rejžek ironicky uvedl, jaká byla Smoljakova terapie. „Dr. Smoljak byl mým soudem určeným adiktologem a léčil mě taky, že jsem musel denně stokrát vykřikovat Svěráku, vrať mi prachy!“

Pár minut po půlnoci se ozval opět Smoljak, že by nebylo od věci prozkoumat fenomén chování příjemců nezištné pomoci. „Potenciální nenávist vůči dárci, který je jakoby ‚nahoře‘, není úplně výjimečná. Podobně se může cítit vozíčkář, kterého tlačí člověk bez postižení. Pomáhá mu, ale vlastně má přitom dost ‚navrch‘. Může, i když to fakticky nikdy nedělá, ale může s klientem ‚manipulovat‘,“ uváděl Smoljak základní poznatky z psychologie.

„Proto jsem si vždycky říkal, že by tam měla být určitá rovnost. Jenže s Honzou to nebylo možné. Absolutně nerespektuje druhého, totální nezájem, vidí vždy jen sebe a svoje prožívání reality, nula empatie. Důkazem je, že vůbec nepochopil, že mu platím něco, co se nedá dál nijak prodat. Sice práci, ale de facto práci v chráněné dílně,“ odhalil Smoljak, že za tvorbu Jana Rejžka zřejmě platil.

Rejžek ovšem měl zcela jinou teorii: „Jde o nenávist k lemplovi, který bez dovolení autora svévolně doprovází jeho texty vyfabulovanými bludy o tom, co je vtipné. Nelze respektovat nesvéprávného cenzora, který se vidí jako mesiáš, neplatí honoráře a myslí si, že je jediný ‚správce‘ na světě.“

Také rozporoval Smoljakova slova, že se jeho texty nedají prodat. „Nechť si ten dobrák chrání jiného idiota, který mu bude psát za pár stále reklamovaných korun. Bude překvapen, kolik nabídek jsem okamžitě dostal po zveřejnění odchodu od tohoto neseriózního psychotika a jak mě přeplácejí, abych psal exkluzivně právě k nim,“ vychloubal se Rejžek a rýpl si, že místo toho bude Smoljak zveřejňovat své zkušenosti se soudy.

A krátce po druhé hodině ranní Smoljak poslal Rejžka spát se slovy, že se domluví ráno.