Jsou Češi médii a svými elitami mentálně připravováni na válku? Pozorujete nějakou podobu s minulou předválečnou rétorikou?

Myslím, že spíše média a takzvané elity České republiky jsou svými zahraničními patrony, kteří zahrnují zejména americké neokonzervativce a neoliberály, deep state, vojensko-průmyslový komplex a jejich pověřence v NATO a v Evropské unii, jsou instruovány tak, aby připravili českou populaci na potenciální konflikt s Ruskou federací. Zdá se, že původní záměr spočívající v dosažení změny režimu v Rusku prostřednictvím Ukrajiny nevyšel. Američané zástupnou válku na Ukrajině prohrávají, což je ale v jejich vojenské tradici spíše pravidlo. Jaký má být další krok? Vyhrocení situace přímým zapojením východní Evropy, na jejímž osudu americkému establishmentu nezáleží, by mohlo zvrátit nepříznivý vývoj na bojišti, nebo mnohem pravděpodobněji vést do katastrofy, po níž by asi nezbyl nikdo, kdo by kladl nepříjemné otázky.

Říci národu, že má v zájmu někoho jiného spáchat sebevraždu, vyžaduje značný propagandistický a psychologický um. A nutno ocenit, že se česká média a vládní koalice opravdu snaží. Sice zapomínají na skutečnost, že během norimberského tribunálu byl Rudolf Hess odsouzen na doživotí za „konspiraci proti míru“, ale tak daleko jejich předvídavost a pocit odpovědnosti nesahají.  

Zažil jsem propagandu minulého režimu, a existují některé podstatné rozdíly. Nevybavuji si, že by oficiální rétorika v socialistickém Československu ústila do pocitu bezvýchodnosti a nevyhnutelnosti válečného konfliktu, protože s protivníkem se přece „nedá jednat“. Obyvatelstvo nebylo připravováno na to, že k válce „musí“ dojít, případně, že naši vojáci budou bojovat na cizím území. Nikdo relevantní tehdy neprohlásil tak jako dnes, že „mírové soužití mezi národy není možné“. Nikdy před rokem 1989 nebyl démonizován či stigmatizován cizí národ jako celek, vždy to byla pouze jeho část, například „imperialisté“, „buržoazie“ nebo „velkokapitál“, a nebylo voláno po rozdělení jeho území či přímo vyhlazení. V tomto ohledu současná rétorika šířená mainstreamovými médii a vládní koalicí připomíná spíše propagandu nacistického Německa.  

Je známkou takové přípravy ustanovení funkce vládního koordinátora strategické komunikace a dosazení někoho, jako je Otakar Foltýn?

Pochopitelně, že jde o součást přípravy na konfrontaci s Ruskou federací, a současně projev utužení moci nad společností. Myslím, že typy důstojníků, jako je Otakar Foltýn, výstižně popsal Jaroslav Hašek v Osudech dobrého vojáka Švejka. Možná to jediné pozitivní na dnešní situaci je, že jednou může inspirovat dobrý humoristický román. Tedy za předpokladu, že český národ přežije a že bude mít kvalitní spisovatele. Plukovník Otakar Foltýn by se ocitl v úctyhodné společnosti takového poručíka Duba nebo kadeta Bieglera.

Americký historik a evoluční biolog Peter Turchin prohlásil před více než dvěma desetiletími, že se pokusí matematizovat historické vědy, a vytvořit tak kliodynamiku, exaktní vědu studující matematickými metodami dějiny lidstva a schopnou predikovat historické události. Jestliže uspěje, stálo by za úvahu, zda by se jednotka tuposti státního aparátu schopného vyhnat lidi do ulic neměla jmenovat jeden foltýn. Vědci by odhadli, že revoluční situace nastává u hodnoty čtrnácti foltýnů, i když by pod čarou bylo uvedeno varování, že Bastila byla dobyta už po překročení jedenácti foltýnů.    

Pokud by na to přišlo, myslíte, že by Češi rukovali dobrovolně? Nebo by je museli tahat do dodávek stejným způsobem, jako se teď děje na Ukrajině?

Věřím, že v případě války, v níž by šlo skutečně o národní zájmy a o přežití národa, by se našlo dost Čechů, kteří – možná i ve snaze odčinit roky 1938 a 1968 – by se chopili zbraně a bojovali by statečně za svůj národ. To však není případ války s Ruskou federací, která nepředstavuje, a to je třeba stále opakovat, pro Českou republiku bezpečnostní hrozbu, jestliže se sami nestaneme základnou a nástupištěm bojových operací NATO proti Ruské federaci. Pokud by k takové situaci došlo, jsou namístě nejvyšší obavy. Ale i poté by se skuteční viníci devastace naší země nacházeli jinde než v Kremlu. 

Má český stát vůbec dostatek lidí ochotných se k něčemu takovému propůjčit?

Míra militaristické indoktrinace české populace je překvapivě vysoká, což je znepokojující. Je možné, že jde vesměs o postarší válečníky na internetu, zatímco mladá generace by se v případě konfliktu zachovala racionálně a zvolila by „ukrajinské řešení“ odchodu do ciziny. Nicméně snadnost, s níž se v národě, který byl pokládán za letargicky rozvážnou sedlinu ve střední Evropě, objevili nenávistní protiruští šovinističtí a rasističtí štváči, je zarážející.

Lze tuto animozitu odvodit z historické zkušenosti? Pouze částečně. Po druhé světové válce jsme se ocitli se souhlasem západních mocností ve sféře vlivu mnohonárodnostního Sovětského svazu, jehož bylo Rusko pouze jednou ze součástí. S tím souvisí nástup totalitního režimu podporovaného a udržovaného při životě sovětským vedením, který byl ale do určité míry vytvořen z domácích politických a ideologických zdrojů. Jiné státy, například Maďarsko, Jugoslávie, Polsko, ale také Finsko a Rakousko, dokázaly se sovětským zasahováním do svých vnitřních záležitostí zacházet flexibilněji a pragmatičtěji. Traumatizující invaze vojsk Varšavské smlouvy ze srpna 1968, která je pravděpodobně hlavní příčinou protiruské animozity, byla kolektivním dílem více zemí, při jehož prosazování sehrálo důležitou úlohu například tehdejší vedení Německé demokratické republiky a Maďarské lidové republiky.

Když v roce 1987 navštívil Prahu Michail Gorbačov, rozhodně jsem necítil v ovzduší protiruskou nenávist. Domnívám se proto, že protiruský rasismus je vědomě vytvářenou a přiživovanou součástí ideologie polistopadového režimu v České republice, který již není liberálně demokratický, ale neoliberálně oligarchický.

Máte pocit, že v Česku je nějaká část společnosti, která z války profituje, případně by mohla profitovat?

Jsou to potenciálně všichni ti, kteří jsou materiálně, profesně či hodnotově spjati se současným režimem. Učinili v jeho službách kariéru či získali rozsáhlý majetek nebo pocit vyvolenosti nad „dezoláty“. Někteří z nich jsou oportunisté, jiní intelektuálně a morálně slabí natolik, že nedokážou odhalit povahu současné moci. Jestliže by byla válka proti Ruské federaci úspěšná, získali by podíl na kořisti. Problém je, že vývoj na východní frontě neprobíhá podle jejich představ. Neočekávám od nich prozření, spíše hledání obětního beránka a snahu udržet se za každou cenu u moci.