Na úvod rozhovoru se Jiří Čunek zamyslel nad svobodou slova. Z té se v poslední době prý stává spíše prázdná skořápka, když i vláda bojuje proti „nějakým hejtům“. Svoboda vyjadřování je podle senátora velká hodnota, kterou si může dovolit ten, kdo je nezávislý, nebo ten, kdo je „trošku sebevrah“.

Zavzpomínal na doby, kdy ještě nebyl senátorem, měl v normálním životě nadřízené a svůj případný odpor posuzoval i v kontextu toho, jaké by to pro něj mohlo mít důsledky.

„To znamená, že tato společnost musí zajistit, aby lidé svobodně mohli dělat práci a nebylo to jako kdysi – já jsem to za socialismu zažil. Některým tak trochu brali možnost pracovat a dělat povolání, které uměli – učitelé a tak dále. Tím pádem z nich jako by dělali nesvobodné a závislé lidi, protože jiný příjem neměli,“ vzpomínal. Společnost musí být taková, aby právě tyto nepřímé tlaky byly omezeny.

Pak mluvil o případu Aliance pro rodinu, kterou poslankyně Richterová kvůli odlišnému pohledu na manželství LGBT obvinila z napojení na Rusko a ministryně Langšádlová se bez jakéhokoliv zjišťování faktů přidala.

V takovém případě musí podle Čunka ve funkčním státě rychle zasáhnout spravedlnost. A platí to na obě strany. Pokud někdo někoho nepravdivě osočí, měla by být rychle zjednána náprava.

Jenže realita je trochu jiná, k čemuž Čunek zavzpomínal na vlastní zkušenost s policií, státním zastupitelstvím a soudy.

Právě soudy jsou podle Čunka ve finále tím posledním, kdo ve věci rozhoduje, proto u nich musíme více než u čehokoliv jiného dbát, aby fungovaly správně.

„Nejde ani o počet soudců, ten my máme skoro třikrát větší, než mají třeba některé jiné státy, ale jde o to, abychom opravdu nezávislost lidí ctili, svobodu ctili, ale zároveň byl postižen každý, kdo jiného nespravedlivě osočí,“ přemítal vsetínský senátor.

Sociální sítě jsou v tom směru novým fenoménem, se kterým ještě tak úplně neumíme pracovat. Ale celkově bychom měli být více citliví na nespravedlivá nařčení, aby nebylo možné o někom říci, že je darebák jenom proto, že se nám nelíbí.

„A tím pokřivujeme demokracii, protože pak se volí lidé, kteří za prvé jsou třeba morálně špatní a pak slouží jenom, řekněme, nadnárodním velkým společnostem a velkým penězům,“ obává se senátor.

Jenže vedle lži je v poslední době populární také slovo „dezinformace“. Čunek k tomu vyprávěl historku s poslanci z Arménie, se kterými se nedávno setkal, a kteří mu vyprávěli, jak někteří nechtějí slyšet, že na jejich národě byla spáchána genocida a snaží se ten pojem nahradit jinými, mírnějšími slovy.

„My posouváme významy slov, žonglujeme s nimi, zjemňujeme je, a tím ztrácí společnost schopnost vnímat, co je, a co není pravda,“ myslí si Čunek.

Společnost se podle něj odklonila od důležitých věcí k těm minoritním. „My tady místo toho, abychom lidem dávali svobodu a nezávislost, ať o sobě rozhodují, tak my neustále někoho chceme řídit, ochraňovat, chránit,“ povšiml si.

„Když jsem tady zmínil manželství pro všechny, tak udělejte zákon, který bude jednoduchý – já si tady vezmu ovci nebo si vezmu někoho jiného… Prostě teď je to tak, za chvíli budeme muset respektovat i to – když on vlastně nikomu neubližuje a ta ovce s ním chce žít,“ použil Čunek zcela záměrně nadsázku.

CELÝ ROZHOVOR ZDE

Když si srovnáme, jaké věci se nám zdály normální v roce 1990 a jaké dnes, jsme někde úplně jinde. A právě proto se vytvářejí stále nové předpisy, protože každý chce to svoje právo mít přesně popsané, aby s ním mohl mávat.

V takových situacích se pochopitelně také často děje, že původní dobrý záměr nakonec zamíří zcela jinam. A přitom by řešením mohlo být nastavení vztahů podle „přirozených úzů“ a zvyklostí.

„Když někdo má homosexuální sklony, tak dobře, ať tak žije, ale nemusí to ukazovat celému světu. Já taky nevyprávím, jestli svoji ženu políbím jednou nebo dvakrát za minutu nebo za den… To jsou prostě věci, které mnohé patří do intimity člověka, do intimity vztahů, a tam ať zůstanou,“ myslí si senátor.

Podobně nesmyslné je podle něj naplňování genderových teorií, které nutí lidi měnit běžně užívaná slova, protože se jimi prý někdo cítí uražen. „To dělají jenom lidi, co nemají co dělat,“ myslí si Jiří Čunek.

Pak se rozpovídal o tom, jak společnost zapomněla na základní pravdy, jako že člověk musí pracovat, aby se měl dobře, nebo že se nemá zadlužovat. Jak toto pokřivení společnosti končí jsme mohli vidět v Řecku, kde se vymýšlela čísla, nikdo je nekontroloval a pak to v jednu chvíli všechno zkrachovalo, poukázal Čunek.