„Procesy, na jejichž základě se rozhodovalo, jestli někdo bude a jak bude zařazen, skončily zhruba v květnu 1988. Pak jsem byl na základě kádrového rozkazu přidělen na generální štáb s tím, že jsem dostal krycí jméno. Šel jsem do Vojenské akademie Antonína Zápotockého (VAAZ) v Brně na jazykový kurz, ale byla to příprava zpravodajských důstojníků pro práci v zahraničí,“ začíná svou zpověď pro ParlamentníListy.cz inženýr P. B., který dnes žije na severu Čech. Kurz na VAAZ byl ve skutečnosti – jak napsal historik Petr Blažek – organizovaný 26. oddělením Zpravodajské správy Generálního štábu (ZS GŠ) Československé lidové armády (ČSLA), což byl Zpravodajský institut. Ve „francouzské buňce“ se tam P. B. setkal s Petrem Pavlem.

Spor o studenou válku

„On, nevím z jakého důvodu, se stal okamžitě předsedou základní organizace Komunistické strany Československa (KSČ) celé skupiny. Na francouzštině nás bylo nejvýš osm. Ještě existovaly ‚anglická‘ a ‚německá buňka‘, takže dohromady kolem třiceti, a on byl předsedou všech,“ doplňuje P. B., jenž s Pavlem, který měl tehdy krycí jméno Petr Pávek, strávil tři semestry. Denně se učili šest až osm hodin francouzsky a měli prý dokonalou přípravu, při níž se muselo naučit francouzsky i „poleno na jazyky“. Končilo to obecnými zkouškami.

Svědek ParlamentníchListů.cz, jak sdělil v rozhovoru z očí do očí, chtěl znát v roce 1988 i názory z druhé strany „železné opony“, takže jezdil poslouchat autem na patřičná místa Radio Free Europe (RFE), tedy Svobodnou Evropu. Ta zahájila provoz v češtině v Mnichově v roce 1951, prvním ředitelem jejího českého oddělení byl Ferdinand Peroutka. V oblasti jejího působení došlo k několika desítkám atentátů, únosů a jiných pokusů o zastrašení zaměstnanců a externistů ze strany východoevropských zpravodajských služeb. Pro tehdejší členy Varšavské smlouvy to byla hlásná trouba lživých kapitalistických imperialistů.

„Na zkoušce z marxismu-leninismu ohledně teorie válek jsem prohlásil, že jsme ‚studenou válku‘ bohužel prohráli. A to byl signál pro Pávka, aby mi ukázal, jak velký a tvrdý komunista je. Pozval si mě do kanceláře, vedl se mnou vážný rozhovor o tom, jak jsem to vůbec nepochopil, a že ten zahnilý kapitalismus nemůže vyhrát. Chvilku jsem na něj koukal a řekl mu, že se snad úplně zbláznil. Pávek mi sdělil, že se na to v Praze nebudou tvářit dobře,“ vzpomíná P. B. Zkoušku tehdy udělal až na druhý termín, kdy se do žádných sporů nepouštěl. P. B. a P. P. se prostě moc rádi neměli.

Otázka Několika vět

A pomenší prošedivělý pán s bystrým úsudkem a výmluvností vypravěče příběhů, který prý nemá rád „převlékače kabátů“, pokračuje. Když se po roce stěhovali „zpravodajští učňové“ do Prahy, tak přišla na přetřes petice Několik vět. Ta byla vypracována Chartou 77 na jaře 1989 a jejími hlavními iniciátory byli Václav Havel, Jiří Křižan, Stanislav Devátý a Alexandr Vondra.

„První měsíce roku 1989 znovu a jasně ukázaly, že i když se současné československé vedení velmi často zaklíná slovy přestavba a demokratizace, ve skutečnosti se dost zoufale vzpírá všemu, co demokracii vytváří nebo ji alespoň vzdáleně připomíná. Petice a iniciativy občanů, které samo nezorganizovalo, odmítá jako nátlakové akce, pokojná lidová shromáždění rozhání, do přípravy nových zákonů nedovoluje veřejnosti mluvit,“ začínal dokument a požadovalo se v něm propuštění politických vězňů, konec omezování svobody shromažďovací, konec politických manipulací a skryté cenzury, respekt k oprávněným požadavkům věřících občanů a další věci.

Dokument Několik vět končil větami: „Každý, kdo s tímto stanoviskem souhlasí, je může podpořit svým podpisem. Vládu vyzýváme, aby s ním nenaložila tak, jak je dosud zvyklá s nepohodlnými názory nakládat. Zasadila by tím osudovou ránu nadějím, jimiž jsme vedeni, totiž nadějím na skutečný společenský dialog jako jediné možné východisko ze slepé uličky, v níž se dnes Československo nalézá.“

„Pávek měl tehdy proslov, jak sprostý kapitalismus zahnívá. Řekl jsem mu, že když jsem si to přečetl, tak jsem tam neshledal nic proti ničemu. On, že ne, že to musím odsoudit. Já na to, co když to neodsoudím. Začal vyhrožovat. Okamžitě to naprášil a já měl nálepku rebela,“ říká s tím, že „Pávek“ psal i hodnocení na ostatní. Samozřejmě hodnocení P. B. vypadalo skoro jako „odsouzení k popravě“. Stranický průkaz prý odevzdával s „pocitem křivdy“. P. B. ze „školy rozvědčíků“ po 17. listopadu 1989 odešel; Petr Pavel, tedy „Pávek“, pokračoval dál. Jméno a identitu svědka ParlamentníchListů.cz odtajníme v dalších dílech.

O Pavlovi komunistovi

Informace o Pavlově členství v Komunistické straně Československa (KSČ), do níž byl přijat ještě jako výsadkář v roce 1985, zveřejnil spisovatel Pavel Kosatík v roce 2014. Na webu Českého rozhlasu Dvojka je k dohledání článek s titulkem Pavel Kosatík: Máme právo vědět o novém muži v NATO co nejvíce. V něm nejdříve říká: „Dost složitě se to hledá, tak jsem po určité době došel k závěru, že nebyl ve straně. No a pak jsem nakonec našel článek, že v 80. letech byl.“ Posléze zjištění komentuje: „Když někdo v 80. letech vstoupil do KSČ, tak to neznamená nic moc dobrého.“ Nakonec ale o Pavlovi prohlašuje: „V době balkánských válek byl válečným hrdinou.“

Pavel to sám přiznal v následném článku, který velmi shovívavě sepsal Ondřej Kundra v časopise Respekt: „Podmínkou, abych mohl dělat, co jsem chtěl, byla červená knížka, bral jsem to jako realitu, která prorůstala všude. Alternativou bylo nebýt u výsadkářů a tím pro mě u armády, ale to jsem nechtěl. Jiné prostředí jsem neznal, vyrostl jsem v něm a byl jsem v něm vychováván.“ Později Pavel několikrát zmínil, že vstup do KSČ byl chybou. Tvrzení, že každý z výsadkářů musel být za minulého režimu členem KSČ, bylo následně zpochybněno. Ostatně pro Respekt namluvil Pavel na začátku roku 2019 oslavné video, ve kterém mimo jiné říká: „V České republice jsem vždy měl několik ostrůvků nezávislé, silné žurnalistiky, mezi které počítám i Respekt.“

Ke konci roku 2019 vyšel Týdeník Echo s titulkem Copak je to za vojáka a podtitulkem Diverzní minulost generála Pavla. Analytický článek s názvem Generál Pavel mlží o své komunistické minulosti a službě u špionů komentátor Daniel Kaiser proložil přímými řečmi Petra Pavla. Ten následně na svém twitteru napsal: „Blahopřeji Danielu Kaiserovi (Echo24) k našemu prvnímu (a poslednímu) rozhovoru. Některým zaměstnancům médií nestačí ani dostupnost archivních zdrojů, ani vstřícnost a naprostá otevřenost zpovídaného, aby se byť jen přiblížili roli objektivního ‚hlídacího psa demokracie‘. Škoda!“

Velmi obsáhlý rozhovor s titulkem Generál Pavel o členství v KSČ: „Byl jsem naivní. Výhody jsem nečerpal, nikomu jsem neublížil" zveřejnil na konci roku 2020 Jakub Veinlich na webu Blesk.cz. V něm Pavel říká: „Vše, co je k dispozici v Archivu bezpečnostních složek o mé osobě, jsem se rozhodl dát na své webové stránky a k tomu i komentář.“ V jedné z dalších odpovědí také uvádí: „A pokud jde o symbolickou omluvu společnosti, za to moje chybné rozhodnutí z mládí, tak si myslím, že těch posledních 30 let, které jsem věnoval budování bezpečnější České republiky, je dostatečným důkazem toho, na jakých hodnotách stojím a o co mi jde.“