„Zelenský je kriminálník, jen herec. NATO, jděte domů,“ vidím, když jdu od letiště k hotelu. Nikde jinde jsem pak takové nápisy nespatřil. Jak je toto možné? „Ta vaše zk****ná válka nám bere zákazníky,“ dozvím se v jedné restauraci. „To tam napsali proruští idioti, které nebereme moc vážně,“ slyším v cukrárně. A jak to tedy je?

Uličkami Rimini

Když projdu podchodem pod železniční tratí, vidím v azbuce nápisy jako centrum či moře. Co na to? A tak jsem se zeptal koordinátorky strany Liga pro Česko a Slovensko Moniky Pilloni. Ostatně v regionu Emilia – Romagna má tato strana vždy celkem dobré volební výsledky a dnes je součástí vládní koalice, podle jejíž premiérky Giorgie Meloniové by se „příští Evropský parlament měl inspirovat v Itálii a dohodnout se na spolupráci všech pravicových stran“.

K ruským stopám v největším přímořském turistickém letovisku Itálie Pilloni odvětila: „Co se týče ruských klientů, tak to byl jistý proud příjmů pro majitele hotelů, obchodů a celého turistického průmyslu. Někdo si mohl stěžovat na hlučnost, ale zpravidla ne ten, kdo na tom vydělával. Stejně se tak nostalgicky vzpomíná na zlatá léta tohoto pobřeží, když bylo plné německých turistů, kteří se nechovali lépe. Konec zmíněné zlaté éry běžný návštěvník poznal tak, že se měnil jazyk na vystavených jídelních lístcích před restauracemi. Objevila se ruština, v mnoha restauracích a hotelech čínský personál a změnila se typologie turistů mířících na toto pobřeží. Dnes zaslechnete spíše ukrajinštinu a vidíte méně movitou klientelu.“

Na jednom z plakátů si všimnu nápisu CCCP, tedy SSSR v azbuce. Jde o italskou skupinu CCCP Fedeli Alla Linea, která se ke stáru dala dohromady a už zase koncertuje. Vznikla v roce 1982 v Berlíně a svou muziku hudebníci definovali mimo jiné i jako prosovětský punk. Zpěvák Giovanni Lindo Ferretti například v jedné písni vyřvával: „Jako lokalizované kožní onemocnění, každá neopakovatelná šance, zbytkový rozruch, Pravda, Pravda, Rudé Právo, Trybuna Ludu, KGB, KGB, KGB.“

Na špionský kopec

Z pobřeží jezdí do San Marina každou hodinu autobus. Ostatně Monte Titano, na níž stojí tři zdejší pevnosti zvěčněné na vlajce i státním znaku, je vidět už zdaleka. Druhý nejmenší stát v Evropě je i jedním z nejbohatších a má velmi nízkou nezaměstnanost. Přestože se tam platí eurem, nepatří stát do Evropské unie. Hned po druhé světové válce, kdy došlo ke zhoupnutí politických nálad prudce doleva, mělo San Marino první demokraticky zvolenou komunistickou vládu na světě.

Z nádherného centra stejnojmenného hlavního města, které vzniklo na úpatí hory, scházím a obcházím „titána“ směrem na předměstí. Prší, prší, jen se leje a bez chodníků – sanmarinští soudruzi asi zapomněli – je to na frekventované silnici „o hubu“. Mladá dvojice zastaví a nabízí odvoz, ale s díky a přáním všeho dobrého odmítnu. „Víš ale, že za to policajti rozdávají pokuty? Posledních pár let tady totiž došlo k několika ‚smrťákům‘,“ říká řidič na malém parkovišti. Začíná doslova „chcát“! Teď už s vděkem nasedám. Řidič mi za těch pár minut sdělil, že je z vojenských služeb Litvy a nakonec v hovoru o geopolitice zmínil: „Na Ukrajině je to další americká válka.“ Dost zvláštní závěr u Litevce. To už jsme stáli před hostelem, kde mě v noci pokousaly štěnice.