Madeleine Albrightová je v Praze po delší době, sdělila tak své dojmy, které jsou převážně pozitivní. „Praha je krásné místo. Včera jsem při dlouhé procházce ukázala mým spolupracovníkům, jak krásné město to je,“ uvedla někdejší americká ministryně zahraničí.

Následně prozradila, jak vnímá Prahu i politickou optikou. Politika jí podle svých slov stále zajímá a sleduje ji, jak jen je to možné. Připustila, že americký a český pohled na fungování Prahy může být odlišný, opět ale zazněla slova chvály. „Myslím, že Praha funguje dobře. Politika tady je také dobrá,“ uvedla.

Madeleine Albrightová v doprovodu primátora Zdeňka Hřiba na Právnické fakultě UK

Poté se přesunuli k rozšíření Severoatlantické aliance. Před dvaceti lety řeklo NATO ano prvním třem postkomunistickým zemím. Takáče zajímalo, co Albrightové běželo hlavou, když jí zhruba v tuto dobu 12. března 1999 tehdejší ministr zahraničí Jan Kavan předával české ratifikační listiny a sliboval, že Česko nebude přítěží, ale plnohodnotným členem. Přemýšlela prý hlavně o tom, jak důležitý tento krok je. „Pro mě Československo a Česká republika byly hrozně důležité a stále jsou hrozně důležité,“ zdůraznila.

Vzpomněla jednu zajímavost, která s tím vším souvisí. „Přijeli jsme do Ameriky v roce 1948 a 1949 začalo NATO, a to proto, že zde byl komunistický puč. Američané tehdy začali rozumět tomu, co se děje, co Sovětský svaz dělá,“ vzpomínala.

„Truman byl pro mě můj první americký prezident. My jsme to podepisovali v Truman Library. Já tam seděla, podepisovala a říkala si, jak je to vzácný moment, že tohle mohu já a lidé z mojí země přivítat,“ podotkla Albrightová se vší hrdostí. „Když jsem to podepsala, řekla jsem si: aleluja,“ doplnila.

Nebojí se vstup do NATO označit jako krok k definitivnímu konci komunismu v České republice a střední Evropě. „Opravdu, takový krok to byl a byl moc důležitý,“ zopakovala s tím, že se to nestalo jen tak hned po roce 1989. „Chvíli to trvalo. Mnoho jsme o tom přemýšleli, byl to zajímavý proces, jak se to celé stalo,“ poznamenala.

Okomentovala i fakt, že komunisti mají v České republice opět vliv na moc. Nejprve ji prý tato informace celkem zneklidnila. „Když jsem to slyšela, říkala jsem si, co se to stalo a proč se to stalo,“ zamračila se a připustila, že i když se v Česku narodila, ne vždy zcela rozumí tomu, co se zde děje politicky.

„Jsem tu a chci se svých známých zeptat, co to s těmi komunisty znamená, i když nejsou ve vládě, protože ta léta, co tady komunisti byli, ta byla příšerná pro vás všechny. Moc mě mrzí, že se tu taková věc mohla stát,“ divila se Albrightová.

Když už se tak stalo, bylo by podle Albrightové spíše zajímavé vědět, v co současní komunisté vlastně věří. „Nevím, jestli přijdou nějaké diktáty z Moskvy, nebo jak to vlastně funguje,“ řekla a zmínila, že pro ni bylo vždy zajímavé, že mezi válkami v Československu byla vždy komunistická strana a socialistická strana.

Moderátor se pak vrátil opět ke vstupu Česka do NATO. Šlo o proces, který trval zhruba deset let od pádu komunismu ve střední Evropě. Poprosil Albrightovou, aby popsala, jak debata v americké administrativě o tom, zda NATO rozšířit, či ne, v průběhu té doby vypadala.

„Začalo to po konci studené války. Prezident Bush st. byl ten, který pracoval na tom, aby Německo bylo jednou zemí. Začala konverzace o tom, že Evropa má být celá a svobodná. Byla debata o tom, co a jak. I když jsem byla ambasadorka v UN (velvyslankyně Spojených států při OSN, Albrightová jí byla v prvním Clintonově prezidentském období v letech 1993- 1997- pozn. PL) , tak jsem do toho také dělala, jelikož prezident Clinton se mě zeptal, zda bych ještě s dalšími jezdila po Evropě a hovořila o procesu Partnership for Peace (partnerství pro mír),“ uvedla.

Václav Havel, Madeleine Albrightová a Bill Clinton v Praze- 1994

„Začali jsme v Polsku, a když jsme přijeli do České republiky, jasně jsme řekli, že to není o tom, jestli, ale kdy,“ popisovala Albrightová s tím, že pro ně to sice bylo jasné, ale těžké to bylo pro ty, kteří je poslouchali, jelikož v to tolik nevěřili. „Nakonec ale partnership fungoval dobře a následovala rozhodnutí, že všichni máte být v NATO,“ upřesnila s tím, že nám ale říkala, že na členství v NATO je třeba být připravený a nejde o nějakou organizaci, kde člověk jen sedí a nic nedělá.

I prezident Clinton byl z počátku k rozšiřování NATO skeptický, podotkl moderátor. „Nevím, jestli byl opravdu skeptický, ale je pravda, že jsme hovořili o tom, co to vše znamená, a chtěl, abychom ukázali, že to nebylo proti Sovětskému svazu, jelikož Sovětský svaz už neexistoval. Že to bylo proto, že jde o vojenskou organizaci a svaz demokracie,“ sdělila Albrigthová.

Prozradila také, jak moc se tenkrát američtí odpovědní činitelé zajímali právě o její postoje coby československé rodačky a již i americké diplomatky. „Někdo si říkal, že mám svoje nápady a myslím na svou rodnou zemi. Divili se, proč nepřemýšlím víc o Americe, že je to chyba,“ usmála se Albrightová a dodala, že někomu to ale velmi imponovalo. „Měli jsme ale vliv i v práci s Kongresem právě proto, že jsme rozuměli, co se stalo v čase komunismu a proč je důležité pracovat s demokratickými zeměmi a proč je střední Evropa tak důležitá,“ uvedla s tím, že proto to nakonec vyhráli.

Zmínila, že někteří lidé za ní v té době chodili a říkali, že když se narodila v Československu, tak nenávidí Rusy, a to je důvod, proč to vše dělá. „Říkali jsme ale, že to není proto, že si myslíme, že Evropa má být silná a že to nebylo proti Rusům,“ řekla jasně.

Rusko dnes nevidí rozšiřování NATO příliš rádo. Albrightová na to poznamenala, že byla ruský expert a soudí, že Putin zkrátka chce, aby Rusko mělo větší vliv. „Každý má obavy z toho, jaké vojenské věci Rusové dělají a co dělají s informacemi,“ sdělila.

Na otázku, zda se má NATO rozšiřovat, dál zareagovala slovy, že země musejí být připraveny být členy, jelikož to není jen tak nějaký dárek. „Dveře musejí být otevřeny zemím, které mohou nějak působit a něco dělat,“ míní bývalá americká ministryně a doplnila, že nyní se hlavně pozornost upíná na to, co se děje uvnitř Evropy proto, co Rusové udělali v Ukrajině. „Teď zase provádějí vojenské akce moc blízko Polska a baltských zemí,“ dodala znepokojeně.

Jak ale upravit vztah mezi NATO a Ruskem? „Je na tom třeba zapracovat. Je důležité mít nějaké vztahy. Rada NATO a Rusko dobře nespolupracuje, ale diplomacie je lepší než jen vojenské věci,“ sdělila a dodala, že dříve přemýšleli o tom, jaké by to bylo s Ruskem. „Mysleli jsme, že mohou v NATO být, ale ne mít veto na to, co má někdo dělat,“ řekla.

„Mám velký strach po tom, co se stalo okolo smlouvy o likvidaci raket středního doletu (INF). Jsou tu problémy a s Rusy musíme mluvit, i když to není lehké, je to moc důležité,“ je přesvědčena.

Na chvíli se ještě vrátili k rozšíření Severoatlantické aliance v roce 1999, rozhodnutí padlo na summitu v Madridu v červenci 1997 a nebylo u toho Slovensko. Albrightová uvedla, jak vedení zdůvodnilo, že Slovensko nebylo v první skupině. „To, co se na Slovensku v té chvíli dělo, nebyla demokracie, měli jsme velké obavy, co se tam s demokracií děje,“ upřesnila a doplnila, že sama tenkrát řekla, že je to smutné, ale Slováci nebyli ještě v dobrém postavení.

Když už byla řeč o demokracii, zhodnotila Albrightová, jak si dnes obecně stojí demokracie ve světě. „Je to smutné, je stále méně demokratických zemí. Je to problém. Musíme o tom mluvit. Problémem jsou hlavně velké rozdíly mezi lidmi kvůli technologiím a nacionalismu,“ řekla Albrightová s tím, že je z toho velmi nervózní. „Hlavně například v Maďarsku, co ten Viktor Orbán najednou říká,“ podivovala se.

Lidi podle Albrightové mají v dnešním světě oprávněné obavy o svou existenci. „Nemysleli jsme dobře na to, co vše ta technologie dělá,“ řekla a zmínila slova prezidenta Václava Havla o tom, že lidé chtějí mít pocit, že práci, kterou dělají, chtějí vidět, a pak k ní mají vztah. „To technologie komplikuje. Proto jsou tu demokracie, aby byly debaty,“ míní. Otázka podle ní však je, jestli takové debaty chtějí, nebo stojí o vůdce, který přijde a vše vyřeší.

„Dnes to zkrátka tak dobře nefunguje. Jsou volby, kde jsou otázky, co se tam děje, kdo v tom míchá své nápady z nějaké cizí strany. V Americe teď máme obavy, co dělají Rusové u nás, co dělají okolo vás, když se s informacemi míchají do našich voleb,“ řekla Albrightová, podle které tyto problémy neskončí a neodejdou, pokud se o tom nebudeme bavit.

Připomněla, že ve své knize varovala, že je třeba na to vše si dát pozor, abychom nakonec demokracii neztratili. Takáč se pak optal, zda je slovo fašismus namístě, jestli to není spíše populismus. „Já jsem zkoušela nastínit, že to není žádná ideologie, ale proces, jak nějaký demagog zvládne říkat lidem, že vše může jednoduše vyřešit. Lidé si myslí, že populismus není dobrý. Ale když má člověk demokracii, musí mít lidi a myslet na to, co přece chtějí,“ odvětila s tím, že s lidmi se proto musí také hodně mluvit a především s těmi, se kterými člověk nesouhlasí.

Madeleine Albrightová v Praze po vítězství Donalda Trumpa v roce 2016

Jsme skutečně ve světě ve stavu, kdy kdekoli hrozí nástup fašizujících tendencí a lidí, kteří budou jednoduše překládat jednoduchá řešení? Zajímal se moderátor. „Dívala jsem se, co se děje v několika zemích. Neříkám, že je někdo fašista, ale jsou tam takové procesy, a všichni tito lidé byli zvoleni. A když jsou zvolení, najednou dělají něco jiného. Například myslím Maďarsko, Turecko, Venezuelu,“ řekla s tím, že svou knihou chce trochu strašit, protože je třeba být obezřetný a chtít naopak takové vůdce, kteří chtějí, aby lidé pracovali společně.

Závěrem prozradila, jak se dívá na zahraniční americkou politiku. „Je důležité mít spolupráci s ostatními zeměmi. Nemám ráda, když se říká, že Amerika musí být na prvním místě. Je silná, kdy může spolupracovat s ostatními zeměmi, ne když jsme sami. Když Američané někde nejsou, stanou se hrozné věci, ale když si myslíme, že jsme policajti, tak se také stanou hrozné věci,“ uzavřela Albrightová.