Týdeník Echo č. 35 přinesl rozhovor s ministrem obchodu a průmyslu Karlem Havlíčkem. Zaznělo tam: „V příštích letech dostaneme 520 miliard korun z evropských strukturálních fondů. Ale u nich je předem určeno, že 75 procent z té nám poskytnuté sumy musí jít do zeleného a chytrého státu.“ Daniel Kaiser, který rozhovor vedl, se následně ptá: „Líbí se vám, že máte takhle svázané ruce?“ Havlíček odpovídá: „Docela mě to štve, a nemůžu s tím mnoho udělat. Ale můžeme připravit investiční projekty, které se zaplatí z evropských peněz.“ Jak byste prosím komentovala ministrovy výroky?

U politiků jsme si zvykli, že v jedné větě sdělí, že sice nesouhlasí, ale projekty jistě připraví. Je navíc obvyklé, že když neumějí své rozhodnutí obhájit, tak řeknou: „To já ne, to Brusel.“ Alibistických politiků máme nejen plný Brusel, ale bohužel je najdeme i v naší vládě. A nyní k meritu věci. Podle Ústavy České republiky musejí politici hájit zájmy státu, svých občanů, národní zájmy, jednat zkrátka ve veřejném zájmu. Kde je hranice, kdy se dopouštějí vlastizrady, nebylo asi doposud dostatečně definováno.

Jaké jsou nicméně investiční zájmy České republiky? Jsou to skutečně ty, které nám definuje Brusel v takzvaných dotačních programech? Politici se předhánějí, kolik jsme na dotacích vyčerpali, jestli jsme čerpali dost, či málo. Skutečně platí, že víc než mateřské školky, domovy s pečovatelskou službou nebo přijatelné bydlení pro občany potřebujeme golfová hřiště a cyklostezky? Opravdu je nutná podpora zelené energie v takovém rozsahu, s dotacemi ve stovkách miliard korun? Vše pro ekologii, tomu rozumím, ale co pod pojmem ekologie máme rozumět? Je to „zelená nafta“, kdy pro její výrobu spotřebujeme asi 1,3 litru normální nafty, abychom vyrobili jeden litr „zelené nafty“? Dotace jsou cesta do pekel, jde o likvidaci tržního prostředí, otevírá se prostor pro korupci politiků a jejich spojenců v tomto byznysu. Máme před sebou novodobé otroctví ještě stále svobodných občanů zemí Evropské unie.

Ptal se Zbyněk Hutar