Do svého pravidelného pořadu Na prahu změn si tentokrát bývalý policejní prezident a předseda Asociace nezávislých médií Stanislav Novotný pozval bezpečnostního analytika a svého dřívějšího kolegu ze zpravodajských služeb Jana Schneidera, se kterým si zasvěceně povídal o velké hře na světové šachovnici, zákulisí tajných služeb i mediální mlze, jež se kolem aktuálního dění vznáší.

 

Jan Schneider je výjimečně inteligentní a sečtělý muž nebývalého rozhledu. Religionista s certifikátem z Cambridge za minulého režimu pracoval kvůli podpisu Charty 77 jako železniční dělník, ale ještě předtím bubnoval s Plastic People of The Universe. Po listopadu 1989 působil v Bezpečnostní informační službě a nyní je z něj nezávislý konzultant, analytik a publicista. Na otázku, jak se dostal k práci v Bezpečnostní informační službě, Jan Schneider, odpověděl: „Nejdřív mi zavřeli fotříka. Takže jsem vyrůstal v rodině politického vězně. Potom mi zavřeli kamarády Plasticy, tak jsem podepsal Chartu. Po roce 1989 nastal, jak říká Petr Pithart, přeliv moci, nebo předání moci, a pak mě zvolilo Občanské fórum do čela prověrkové komise. Komise měly sraz občas v Praze, tam jsem potkával své kamarády z disentu, a od nich jsem se dozvěděl, že vzniká nová informační služba. No a na podzim, kdy to začalo, jsem se začal zajímat o vstup do této služby.“

 

 

Stanislav Novotný svého kolegu z branže po krátkém představení nešetřil a hned se na rovinu zeptal: „Když jsi ten bezpečnostní analytik, hrozí nám teď bezprostředně válka?“ Otázka, která jistě zajímá i čtenáře Parlamentních listů. Jan Schneider je znám svým uvážlivým vystupováním, a přitom břitkým a bystrým úsudkem, a tak odpověděl: „Těžko říct, že nehrozí. Ale nemyslím si, že to riziko je velké. Gorilí samci se naparují na obou stranách a hrají si do noty vojensko-průmyslové komplexy obou stran, protože je potřeba lidi zase trochu podojit a vyždímat, mají se zbytečně dobře.“ 

 

Podle Jana Schneidera se dnešní doba vyznačuje tím, že se dnes mnohé důležité informace na rozdíl od dřívějších dob sice zveřejňují, ale efekt neinformovanosti veřejnosti je paradoxně stejný. Jak je to možné? „Lidem je třeba zamezit rozhodováním tím, že se zahltí jejich kapacita – množstvím informací nedůležitých tak, aby ty důležité prošly bez povšimnutí, čili všechny ty procesy, kdy jsou lidé zbavováni práv a majetku, probíhají naprosto legálně, akorát ti lidé nemají kapacitu to sledovat. Tam nic není utajovaného, projde to i médii. V tom fofru lidi nemají šanci si toho všimnout, a když si toho někteří všimnou, jsou nálepkováni, že jsou dezinformátoři a konspirační teoretici. Teď se neutajuje tím, že by se to neříkalo, ale utajuje se tím, že se informace nechá být a zahází se obrovskou hromadou hnoje.“ V této souvislosti zmínil například veřejnoprávní Českou televizi, která podle něj vysílá „kdejaký pšouk“, ale na důležité a kvalitní informace je až příliš skoupá.