Speciální výcvik řidičů začal podle kontrarozvědky již v první polovině 90. let, kdy do nových institucí nastupovali lidé sice s nadšením, ale bez zkušeností. „V té době se ukázalo, že řídit auto umí sice skoro každý, ale o nadstandardních dovednostech, taktice jízdy a strategii přepravy takzvaného chráněného zájmu (osoby, cennosti, písemnosti, nosiče a podobně) neměl nikdo ani ponětí,“ uvedla tajná služba.

Systematicky připravovat řidiče dostal za úkol bývalý automobilový závodník Jaroslav V., kterého vyškolila v roce 1993 ochranná služba prezidenta republiky. „Oni nám dali první výcvik, ukázali strategii jízdy s chráněnou osobou, jak se řadit v koloně, jak být připraven na nečekaný útok,“ uvedl Jaroslav. S kolegou Jiřím M. připravil první manuály, program výcviku i samotný projekt Riders. Do něj se postupně podle BIS zapojily elitní armádní útvary včetně například 601. skupiny speciálních sil generála Moravce nebo 4. brigády rychlého nasazení. Později se o výcvik začaly zajímat i další bezpečnostní složky včetně Útvaru rychlého nasazení (URNA) a dalších speciálních policejních útvarů.

Projekt Riders ocenili například bývalý náčelník generálního štábu a předseda Vojenského výboru NATO Petr Pavel nebo ředitel sekce rozvoje Ministerstva obrany Ivo Střecha. „Zažil jsem v Afghánistánu americké vojáky, kteří vyjeli na první patrolu a hned najeli na minu. Velmi si pak cenili možnosti přebírat zkušenosti od našich vojáků, kteří prošli projektem Riders, aby se, pokud možno, znovu do stejné situace nedostali,“ poznamenal Pavel. Podle Střechy byl v Afghánistánu výrazný rozdíl v práci s týmem, který projektem prošel, a týmem, který ho neabsolvoval.