Andrej Babiš má problém. A bratislavský rozsudek v kauze spolupráce Andreje Babiše s StB znamená problémy nejen pro něj, ale i pro českou vládu.
Připomeňme, že Andrej Babiš se soudně domáhal žalobou očištění jména od nařčení ze spolupráce s StB na slovenském Ústavu paměti národa (ÚPN) a postupně rozhodnutím okresního, krajského a Nejvyššího soudu SR ve všech případech uspěl.
Teprve Ústavní soud SR v říjnu minulého roku rozsudkem revidoval předchozí tři rozhodnutí a s odkazem na porušení práva ÚPN na soudní ochranu a spravedlivé soudní jednání celou věc vrátil zpět k dořešení na úroveň Krajského soudu.
Krajský soud nakonec rozhodnutí Ústavního soudu potvrdil.
A zamítl tak žalobu Andreje Babiše, že je evidován ve svazcích neoprávněně.

Podstatou Babišovy žaloby na ÚPN u všech tří předchozích soudů byla snaha prokázat, že byl ve svazcích StB evidován bez svého vědomí, neoprávněně a nebyl spolupracovníkem StB.
Babiš prošel přes tři soudní úrovně a pokaždé soud vyhrál.
Teď je ale zpět na začátku.

Neobvyklé vysvětlení

Ústavní soud v podstatě neřešil Babišovo postavení. Rozhodl o stížnosti ÚPN proti rozsudku Nejvyššího soudu na základě dvou právních argumentů.
Prvním je hodnocení svědků Andreje Babiše, bývalých agentů Státní bezpečnosti a přímých účastníků dějů, kteří pod přísahou potvrdili, že Babiš s StB nespolupracoval vědomě. Pro Ústavní soud však byli tito svědci a přímí aktéři kauzy kvalifikováni jako nedůvěryhodní.
Druhou věcí je rozhodnutí, že samotné ÚPN není zodpovědné za evidenci svazků StB a Babiš instituci žaloval v podstatě neoprávněně.
To je právní merit věci.

Je to neobvyklé rozhodnutí. Žalobou na ÚPN ve věci neoprávněné evidence ve svazcích se dříve domáhaly výmazu stovky lidí. A často úspěšně. Odteď tato praxe už není možná.
ÚPN dosáhlo jen právního stavu, že žaloba na ÚPN je nyní bezpředmětná. Babiš tak vlastně žaloval nesprávnou instituci. A bude se muset obrátit jinam, například na slovenské Ministerstvo vnitra.

VÍCE ZDE
Druhou věcí, kterou ÚPN dosáhlo, je, že bývalí pracovníci StB jsou kauzálně do budoucna považováni za nedůvěryhodné svědky, byť jednají v soudních procesech pod přísahou. Je sice obvyklé, že je na protistraně, aby prokázala nedůvěryhodnost svědků v samotných soudních procesech. Odteď ale na Slovensku platí, že pokud člověk pracoval u tajných služeb, není důvěryhodným svědkem pro soudní instanci. Z tohoto hlediska je rozhodnutí slovenských soudů v určitém ohledu zvláštním způsobem průlomové. A mělo by zajímat profesionály v oboru ústavního práva a lidských práv.
Také platí, že ÚPN potvrzení Babišova statutu spolupracující osoby nedosáhlo, protože v dokumentaci chyběl nejdůležitější důkaz o vědomé spolupráci, a tím je vázací akt.

Ústřední důkaz celé kauzy chybí.
Zajímavé je zákulisí celé kauzy.
Ústředním důkazem kauzy je vázací akt. Tento hlavní a předmětný důkaz o spolupráci ale ve skutečnosti chybí. Podle ÚPN vázací akt Andreje Babiše existoval. A spolu s dalšími klíčovými spisy byl skartován 4. 12.1989 na příkaz šéfa tajné služby generála Lorence. To tvrdí jak Ondrej Krajňák, předseda správní rady ÚPN, tak i ředitel archivu ÚPN Ďurina.
ÚPN namísto přímých důkazů existenci vázacího aktu dokladuje z různě zachovaných záznamů v archivu ÚPN a tímto způsobem osvědčuje, že tento protokol skutečně existoval.
Nepřímé důkazy a indicie mohou v soudních sporech posloužit stejně jako přímý důkaz, pokud jejich relevanci soud uzná.
A to je problém. Protože relevanci těchto nepřímých důkazů z agenturních spisů by museli potvrdit sami bývalí pracovníci StB. Kteří nově u slovenských soudů už nemají co pohledávat.

Ve skutečnosti je to v tuto chvíli tak, že Babišovi se ze sebe nepodařilo setřást nálepku vědomého spolupracovníka StB a soudy mu naopak spolupráci s StB neprokázaly.
Andrej Babiš tak může oprávněně tvrdit, že s StB nespolupracoval a je ve svazcích neoprávněně.
A podle všeho je rozhodnutý v soudních sporech pokračovat a dosáhnout plného očištění svého jména.
Právo je založeno na nevyvratitelných důkazech. A pokud neexistuje vázací akt, má právo se Babiš této věci soudně domáhat.
To je vlastně celé.

Ve skutečnosti tedy neplatí vyjádření komentátorů České televize, Hospodářských novin či politiků, kteří definují Babiše coby spolupracovníka StB. Tuto vážnou věc musí potvrdit nebo vyvrátit až soud na základě hodnověrných důkazů. Reportáž pořadu Reportéři ČT sice připustila, že vázací akt neexistuje. A na druhou stranu doložila, že jako doklad slouží ony sekundární archivy.
Pro tvrzení o Babišově spolupráci je ale nejlépe mít v ruce soudně potvrzený rozsudek. Nikoliv jen obrazovou sestavu, byť vážných a přesvědčivých indicií. Ale právně doložený fakt.
To je důležité. Zvlášť v tak závažné věci.

Co znamená kauza pro Česko?
Kauza má samozřejmě mnohem širší rozměr. Pokud by byl Babiš pouze například a pouze jedním z významných podnikatelů, šlo by o pikantní, nicméně rámcově méně třaskavou kauzu. Jestliže je v tuto chvíli Babiš premiérem České republiky, byť v demisi, situace je diametrálně jiná.

Kauza totiž úzce souvisí s přelomovým politickým děním na České politické scéně.
Andrej Babiš se po vstupu do české politiky prodral až na samotný vrchol politické moci. Vytvořil politickou strukturu, úspěšně oslovil podstatnou část populace a se svým politickým uskupením ANO vyhrál volby. Znamená to také, že přepsal dosavadní mapu české politické scény a do českého politického systému vnesl nový prvek. Skutečnou politickou konkurenci.

V Česku je realitou praxe polistopadových politických struktur, že namísto tvrdé politické soutěže o přízeň voličů partaje dospěly do podoby politického kartelu. A ve všech minulých politických zápasech dokázaly tyto politické kartely potenciálně nebezpečného politického konkurenta odstavit, nejdéle do půl roku od voleb. Stalo se to už dříve, typově například s Vítem Bártou a jeho stranou Věci veřejné. Polistopadová garnitura je v tomto ohledu nesmírně schopná.

Tento způsob odstavování politických konkurentů přirozeně a úzce souvisí s politickými poměry a ruku v ruce i mediálními poměry v zemi. Zároveň souvisí se způsobem, jakým je veřejnost informována o průběhu klíčových kauz a jakou roli v ní sehrávají vlivová média.