Jan Schneider odpověděl na otázky serveru Aktuálně,cz, ale server jeho odpovědi řadu dní neuveřejnil. Schneider proto tytéž odpovědi poskytl serveru První zprávy.cz, který už je uveřejnil.

Odmítl úvahu, že je šiřitelem dezinformací, což mu vyčetli jeho kritici, když od prezidenta 28. října obdržel státní vyznamenání, protože podle jeho názoru neexistuje žádná dezinformační scéna. To se prý jen některým lidem nelíbí jeho názory, tak je označují za dezinformace.

„Někdy je to ale ‚jen‘ osobní názor, který pouze nevoní novodobým cenzorům, kádrovákům, politrukům a dalším post-svazáckým duchům, zaklínajícím se obavami o liberální demokracii, o níž nemají zbla představy. Těmi, kdo deformují veřejný prostor, jsou spíše ti, od nich tyto pavlačové žvásty vycházejí, tam zaměřte pozornost,“ odpověděl Schneider, který tvrdí, že lidé, kteří ho označují za dezinformátora, nepředkládají pro svá tvrzení důkazy.

Analytik také konstatoval, že mu dnešní svět připadá v lecčems podobný jako za časů komunistické normalizace.

„Další věcí je asi to, že ti anonymní pomlouvači postupují identickým způsobem, jaký jsem zažil za normalizace. Jakási osůbka vypouští do éteru věty, v nichž se podivuje, že takové lidi jako já přece nemají pouštět do rozhlasu (do televize už 2,5 roku mě nezvou, a přestali přesně ve stejný týden jako rozhlas; v minulém týdnu jsem byl po té dlouhé době pozván do ČRo, ale pouze díky Radě ČRo). Snaha zamezit nositelům ‚protivných‘ názorů přístup do veřejnoprávních médií není obranou liberální demokracie, ale přesně naopak, je to manýra totalitní. Smutné je, že ti lidé útočí ze zákrytu, žádají dokonce o vytváření black-listů, a veškeré výzvy k veřejnému dialogu skrečují. Charta 77 žádala dialog s režimem, ale byla odmítána (a jak režim skončil!). Nyní se situace neopakuje, ale rýmuje. Konec ale bude tentýž, jak doufám,“ konstatoval Schneider.

Druhá otázka se týkala státních vyznamenání. Čím si ho Schneider podle svého názoru zasloužil? Schneider se domnívá, že vyznamenání od prezidenta nedostal za jeden konkrétní skutek, ale za to, jak se v životě choval.

„Ti, co mi k vyznamenání blahopřáli, zmiňovali většinou určitou mou životní a názorovou kontinuitu. Ano, být v rozporu se stádem je sice těžké, ale já jsem na to zvyklý. Nadto to pokládám za velmi potřebné a nanejvýš demokratické. Příznačné je, že ti, co se mě v této souvislosti snaží kritizovat, jsou povětšinou pohrobky starého režimu (někteří starému režimu ještě sloužili, jiní, mladší, vstoupili do jeho šlépějí – a pak všichni společně vytvářejí seznamy nepřátelských osob – přesně jako za starého režimu). A mně se to zajídá, za jednoho života zažívat už druhou normalizaci. A protože jsem od přírody hubatý, tak se ozývám. Tehdy i teď. Takže jestli je ta medaile za něco, pak asi za toto,“ odvětil.