„Při pohledu do budoucna by USA měly dělat pragmatické kroky, které pomohou Bangladéši chránit jeho demokratické instituce, ale zároveň posílí technologickou spolupráci v oblasti klimatu, obnovitelné energie a dalších, aby pomohly Bangladéši hrát větší roli v globálních dodavatelských řetězcích a realizovat svůj potenciál globální střední velmoci,“ radil v loňském roce web The Diplomat, jak pojmout vztahy se strategicky položenou jihoasijskou zemí.

177 milionů obyvatel a v posledních letech celkem dynamický hospodářský růst, který má jedné z nejchudších zemí světa umožnit v roce 2026 přeskočit do kategorie „rozvojových“.

Ale rovněž má strategickou polohu v regionu, o který se USA s rostoucím významem „pacifické fronty“ zajímají čím dál intenzivněji.

A v neposlední řadě jde o důležitého spojence nejen Číny a Ruska, ale především sousední Indie, jejíž globální ambice jsou stále větší.

Krátce předtím premiérka Bangladéše obvinila USA, že chtějí odstranit její vládu.

V lednu 2024 počtvrté za sebou vyhrála volby. Později hovořila o nabídce související s přenecháním strategického ostrova v Bengálském zálivu americké vojenské základně.

Od června čelila protestům, které na začátku srpna vyústily v její rezignaci a odlet ze země, časově jen krátce předcházející vniknutí davu do její rezidence.

Ve středu byl jako její nástupce jmenován bankéř Mohamed Jusuf, místní král mikropůjček a na světové úrovni populární celebrita, držitel Nobelovy ceny a realizátor společných projektů s Nelsonem Mandelou nebo Barackem Obamou.

Muslimové a Indové...

Po druhé světové válce nebyla Velká Británie schopna nadále udržovat své zámořské impérium. V Indii, nazývané „diamant v koruně“, současně stále narůstaly snahy o dosažení samostatnosti. Velká a složitá země ale rozhodně nebyla jednotná. Štěpení bylo vedeno především po náboženské linii.

Muslimské obyvatelstvo subkontinentu již od devatenáctého století usilovalo o nezávislost na převážně hinduistické Indii. V tomto úsilí je celkem dost podporovala i vláda v Londýně. Vyjednávání o všech kompromisech po druhé světové válce selhala, 15. srpna 1947 tak byly vyhlášeny dva státy: Indie a Pákistán.

Muslimská komunita Indie ale byla rozdělena dominantně do dvou oblastí vzdálených od sebe 1 500 kilometrů. Větší byla západní část, jejímž jádrem byla většina provincie Paňdžáb. Významná muslimská oblast byla ale i na severovýchodě Indie, v provincii Bengálsko. Dominium Pákistán bylo vyhlášeno nad oběma územími. Ta byla sice spojena náboženstvím, ale lišila se jazykem, kulturou, i ekonomickými a politickými zájmy.

Indie a Pákistán, dva nábožensky rozpolcení sousedé s mnoha traumaty z minulosti, spolu nikdy neměli idylické vztahy. Jejich státnost je od počátku spojena se vzájemnými válkami, nejčastěji o hraniční území Kašmíru.

Soupeření probíhalo v kontextu studené války, ve které Indie častěji stála spíše na straně SSSR, zatímco Pákistán byl od počátku podporován Západem, s USA byl spojencem v rámci organizace SEATO. Pákistán také měl podporu Číny, která s Indií rovněž vedla několik pohraničních válek.

V zemi od roku 1958 vládla velmi pevnou rukou vojenská vláda. Východní část země (od roku 1955 oficiálně Východní Pákistán), která se západní neměla přímé spojení, byla vždy na druhé koleji. Vláda v Islámábádu zde udržovala klid především stavěním bengálských národů a kmenů proti sobě.