„Dneska už neřeším nic. Uběhl rok a nic se nezměnilo. Rezignovala jsem. Se vším jsem se smířila. Nemyslím na to, co bude a kdy to bude. Žiju přítomností, snažím se ji prožívat s dobrou náladou a s lidmi, které mám ráda. A jestli se třeba už ke zpívání nevrátím, nevadí. I to je život,“ poznamenala v rozhovoru k současné situaci Basiková. Ze začátku jí podle jejích slov dávala situace psychicky zabrat.

Vzpomněla i na svá slova po neúspěšné prezidentské kandidatuře Karla Schwarzenberga, kdy zvažovala odchod ze země. „Chtěla jsem odejít do Jižní Afriky a pomáhat budovat tamní školství. A myslela jsem to vážně. Ale můj tehdejší manžel mě od toho odradil. Nechtěl, aby náš malý syn vyrůstal v jiné zemi. Někdy toho lituju, protože dnešní politická situace u nás je ještě horší a za našeho prezidenta se neskutečně stydím,“ uvedla Basiková v době, kdy o kauze Vrbětice ještě nebylo ani vidu ani slechu.

Zmínila se i o tom, jak vlastně vznikl nápad psát blog s názvem Když skočíš, já taky… „Seděly jsme takhle s dcerami a mou nejlepší kamarádkou u mě doma, pár dní po spuštění prvního loňského lockdownu. Já byla zoufalá a nevěděla jsem co dělat. Vypily jsme spoustu vína a holky mi jednohlasně doporučily, ať zase začnu psát, že je ten pravý čas. Tak jsem si řekla: Jo. Budu psát o tom, co se zrovna děje. Teď a tady. Co se děje kolem mě a v mé hlavě. A bude se to jmenovat Když skočíš, já taky… Spontánní nápad,“ sdělila.