V restauracích na bělehradském hlavním nádraží i v okolí jsou hned vidět běženci. Hlavně Afghánci a Pákistánci si tady nabíjejí mobily. Jediný prostředek, který jim pomáhá překonat informační izolaci, do které se tady dostali, píše server.

Stačí doslova pár kroků od nádraží a ihned se ocitnete uprostřed provizorního tábořiště téměř tisícovky výhradně mladíků a nezletilých migrantů.

Odmítají se registrovat v oficiálních srbských uprchlických táborech a čekat tam donekonečna na registračních seznamech.

Celý text je ZDE

Sousední Maďarsko z nich denně přijme většinou jen jednu rodinu. Právě ty proto čekají ve státních tranzitních centrech, vysvětluje server.

Ostatní prý můžou na srbských seznamech čekat i několik let, než se na ně dostane. Požádat samostatně o azyl v Maďarsku nebo dalších zemích EU nedostanou šanci. Stejně jako v samotném Srbsku.

„Přemýšlel jsem, že po těch třinácti pokusech dostat se do Maďarska požádám o azyl tady. Jenže Srbsko údajně azyl nikomu nedá a je to pravda. Zkoušel jsem přijít na policejní stanici, ale vždycky mě vyhodili. Řekli mi, ať odejdu do Maďarska,“ popisuje situaci 17letý Aman z Afghánistánu.

Chtěl bych být pilotem

Získat azyl v Maďarsku je taky mimo možnosti těchto lidí, tvrdí server. Aman sen o západní Evropě přesto nevzdává. Ve zdejším improvizovaném tábořišti se učí angličtinu z učebnice, kterou mu dala lektorka v nedalekém sociálním centru. „Můj otec žil v Anglii. Když se vrátil, zastřelili ho v Afghánistánu vojáci. Já jsem se pak rozhodl, že se pokusím do Británie dostat sám. Mám tam rodinné známé. Chtěl bych být pilotem, jsem dobrý v matematice,“ dodává Aman.

Běženci, kteří se zaregistrovali v srbských státních táborech mimo Bělehrad, mají lepší hygienické podmínky, dostávají k tomu pravidelně i potraviny, píše server. I přesto zhruba desetina běženců, kteří uvázli v Srbsku, volí raději tyto improvizované tábory. Jsou nehostinnější, ale podle serveru svobodnější.

Tady – v opuštěných halách bělehradského nádraží – si stovky běženců společně připravují jídlo, štípou dříví na oheň, pálí, cokoli jim přijde pod ruku.

Maďaři prý postupují velmi tvrdě

Společně sní sen o tom, že se jim jednou přece jen podaří proniknout do sousedního Maďarska a požádat tam o azyl, podotýká server. 24letý Afghánec Abdul se o to pokusil už pětkrát. Vzpomínky na maďarské hraniční hlídky má dost drastické. „Maďaři na hranicích mlátí lidi. Každý, kdo se vrátí, přijde bez peněz, mobilu a vystrašený,“ cituje server Abdula.

Jeho kolega Aman tuto zkušenost potvrzuje. „Několikrát z nich byl cítit i alkohol. Vezmou ti všechno – mobil, který rozšlápnou, zbytek peněz, k tomu dostaneš několik ran těžkou botou. Poníží tě jako zvíře,“ dodává.

Tato svědectví uprchlíků potvrzují i mezinárodní neziskové organizace, které monitorují situaci na srbsko-maďarské hranici. Podle nich se u podobných akcí maďarské hlídky dokonce samy fotografují, uvádí server.

Vyhrnutí oblečení, ukázka obvázaných ran a slova „hungary police“ se stávají refrénem týdenního pobytu reportérů v bělehradských barácích. Podobné praktiky zažila řada běženců opakovaně.

Podle místních expertů na migraci Maďaři jakékoli násilí na běžencích popírají. Tvrdé vracení migrantů zpět na srbské území nejčastěji zdůvodňují tím, že Srbsko sice leží mimo EU, ale je na seznamu tzv. třetích bezpečných zemí.

Takové jednání je přitom podle serveru v rozporu s mezinárodním právem, které možnost požádat o azyl zaručuje.