V rámci dopoledního diskusního panelu na bruselské konferenci The War Against the Past (Válka proti minulosti) si slovo vzala maďarská historička Katalin Deme, jedna ze spoluzakladatelek židovských muzeí v Prešově a v Bratislavě. Přítomným posluchačům sdělila, že jakožto člověk, který vyrůstal v době komunismu, má s pokusy o přepisování historie svou vlastní bohatou zkušenost. „Na minulost útočili a některé pasáže se pokoušeli vymazat nebo přepsat,“ řekla. Uvedla, že je neustále důležité klást si otázku, co je smyslem historie a odkud pocházíme. 

Jako příklad uvedla, že u exponátů v židovských muzeích dříve chyběly informace o tom, komu předměty patřily, nebo zásadní informace o tom, že tito lidé, stejně jako dalších 70 tisíc moravských a českých židů, byli zavražděni během holokaustu. „To ticho a prázdnota kolem těchto předmětů motivovaly mě a mnoho dalších k otevření nových dveří a kladení otázek,“ řekla.

Publiku, ve kterém byli zhruba z poloviny zastoupeni lidé ze západní Evropy, kteří nemají přímou zkušenost s komunismem, připomněla roli samizdatu za železnou oponou. „Všichni jsme věděli, že žijeme ve lži,“ uvedla klíčový aspekt z doby před rokem 1989. „Když žijete ve lži, vybudujete si obrannou strategii, dříve či později si na ni vybudujete alergii a začnete se ptát po pravdě.“ Po lavině událostí roku 1989 a následném rozdělení Československa se Deme jako příslušnice maďarské menšiny ocitla v novém státním útvaru. Tuto dobu označila za nejsmysluplnější období svého života, kdy docházelo k postupnému odkrývání pravdy o minulosti.

Historička Katalin Deme

Podle Deme se, co se týče historického bádání, jednalo o velmi svobodnou dobu. V roce 2004 středoevropské státy vstoupily do EU a Deme i jejích kolegů se zmocnilo nadšení z toho, že jejich země nyní skutečně náleží do Evropy se vším všudy. Vyrůstaly nové památníky, muzea a pomníky dějinným událostem. Poměry se ale s postupujícím časem změnily. „Najednou jsme si uvědomili, že jsme se ocitli v novém ‚režimu pravdy‘. A že tento režim je dokonce mnohem složitější, komplexnější a náročnější než ten starý ‚režim lži‘.“ Najednou bylo podle Deme složité rozlišit, kde je pravda a kde je lež.

Po Katalin Deme se slova ujal britský historik Lawrence Goldman. Bývalý dlouholetý ředitel Oxfordského slovníku národní biografie a také šéf Ústavu historického výzkumu na University of London nejprve vyjádřil svůj obdiv k dílu Franka Furediho, které četl již jako mladý vyučující na Oxfordu.

Knihu The War Against the Past označil za nejdůležitější vyjádření intelektuální výzvy, které na Západě čelíme, které bylo v posledních letech publikováno. Upozornil i na vlastní snahu v rámci organizace History Reclaimed. Jedná se o uskupení více než čtyřiceti britských historiků a mnoha jejich podporovatelů, kteří se „snaží zabránit zkreslování historie ze strany mnoha ideologií“.

Goldman hovořil o zkušenosti své dcery, britské diplomatky, která byla vyslána během počáteční fáze ruské agrese vůči Ukrajině do Kyjeva. Tam navštívila památník Masakru v Babim Jaru, který ukrajinská vláda otevřela v roce 2016. Goldman připomněl, že dříve desítky tisíc obětí nacistického masakru připomínal starý sovětský památník vztyčený 35 let po masakru, který ale historii vykládal jinak. Podle Sovětů šlo o sovětské občany a vojáky zavražděné nacisty. O vraždění židů nebylo na sovětském památníku ani zmínky. Goldman dodal, že možná i proto, že Sověti věděli, že lžou, nebyl tento památník umístěn přímo u rokle, kde se masakr odehrál, ale o kus dál.

Jeho dcera ale navštívila i onen nový památník, který vztyčili Ukrajinci. Podle Goldmana je dnes na místě masakru připomenuto, že většina obětí byli židé, i to, že na straně vrahů byli i někteří Ukrajinci, kteří jednali na příkaz nacistů. Goldman to označil za upřímný pokus Ukrajinců o pochopení vlastní historie.

Podle Goldmana mají současné snahy o zkreslení historie Západu, prováděné s cílem posílení politického vlivu, svůj původ v událostech východní Evropy krátce po rozpadu komunistického bloku a před rozpadem Sovětského svazu, tedy v letech 1989–1991. Patří sem pád Berlínské zdi, emancipace sovětských satelitů a samozřejmě i změna režimu v Kremlu. Goldman uvedl, že tyto události měly zásadní vliv na něj i na jeho práci a uvědomil si, že státní socialismus a marxismus jsou odsouzeny k nezdaru, protože příliš mnoho lidí v těchto režimech odmítlo hrát roli, kterou jim systém přidělil. „Chtěli osobní a politickou svobodu a šanci na intelektuální a materiální rozvoj,“ dodal.

Diskusní panel na konferenci The War Against the Past

Goldman pronesl, že mnoho z jeho oxfordských kolegů si tyto skutečnosti neuvědomuje. Našli se ale i tací, kteří se ve své práci začali věnovat kritickému přezkumu západního liberalismu. „Uvědomil jsem si to na semináři v Oxfordu, když nás jeden významný americký historik upozornil, že oblast kultury, rasy a identity zaplní mezeru, kterou nedávno uvolnil marxismus. A to se také potvrdilo.“

Například při studiu dávných impérií došlo podle Goldmana ke změně a na řadu přišly dějiny psané jako druh mravouky, v níž rasa a barva pleti určují, zda jsou historičtí aktéři definováni jako dobří, nebo špatní. „V marxistické teorii byla padouchem buržoazie, v postkoloniální teorii její místo zabral bílý Evropan,“ dodal.

Zkreslování historie se podle něj děje záměrně a slouží v britském případě k podkopávání národní soudržnosti a společenské solidarity. Jako příklad uvedl odkaz Winstona Churchilla, jednoho z vítězů nad nacismem. Goldman uvedl, že Churchill byl pod útokem ze strany levice odjakživa, a to kvůli jeho odmítavému postoji k socialismu. Churchill je také autorem termínu „železná opona“. I tak ale Churchillovi kritici udržovali určitý respekt k jím dosaženým úspěchům. To se ale podle Goldmana nedá říct o moderních postimperiálních historicích. Připomněl také, že socha Winstona Churchilla ve Westminsteru byla v posledních letech častým terčem vandalismu, a dokonce musela být i zabedněna, aby se předešlo jejímu dalšímu poškozování.

Churchill je podle Goldmana terčem systematické pomlouvačné kampaně kvůli jeho ikonickému významu v moderní britské historii. „Pokud může být Churchill hanoben a zostuzován, pak může být hanoben i zbytek britských dějin,“ řekl. Goldman spatřuje určitou podobnost tohoto boje o historii s bojem, který popsala Katalin Deme. Jen kapitalisty v roli padouchů nahradili imperialisté a hrdinou je místo dělníka domorodý člověk.

„Státní socialismus donutil lidi, aby přijali vládu jedné strany, a zaplnil jim hlavy stranickou propagandou. Antikolonialismus na britských a západních univerzitách a naše masmédia nyní také cenzurují alternativní názory a cancelují lidi, kteří si myslí něco jiného,“ uvedl Goldman, podle kterého socialismus starého střihu říkal lidem, že jejich identita je určena jejich třídou, antikolonialismus lidi definuje jen podle jejich rasy. Oba systémy podle něj nutí jednotlivce, aby přemýšlel uniformně, jako všichni ostatní. „Naší povinností jakožto vědců je držet se pravdy,“ rozloučil se Goldman s publikem.