Mano Khalil se narodil v syrském Kurdistánu. V 80. letech minulého století studoval v Praze filmovou režii. Poté se vrátil zpět do Sýrie, kde byl zatčen. „V jednom magazínu mě titulovali jako kurdského studenta ze Sýrie. Úřady se mě ptaly, proč jsem někde říkal, že jsem Kurd, když v zemi žádní nežijí. Poslali mě do vězení v Damašku a krátce poté jsem požádal o politický azyl ve Švýcarsku,“ říká Khalil pro britský deník. Život ve Švýcarsku si nemůže vynachválit. „V zemi žijí Italové, Němci, Francouzi a Retorománci. Respektují se navzájem a dokážou žít vedle sebe. V Turecku žije 14 milionů Kurdů a jejich jazyk je zakázán. Děti se nemohou na školách učit svůj jazyk. Kurdové a Turci se nenávidí,“ zlobí se Khalil.

„Nevidím nikde světlo na konci tunelu. Mnoho uprchlíků mají na svědomí Anglie a Francie, které v minulosti nesprávně stanovily hranice států na Blízkém východě. Pro bohaté státy je bohužel příliš složité změnit názory na uprchlíky. Považují tento problém za nakažlivé onemocnění. Bojí se toho a odmítají o tom nahlas mluvit,“ stěžuje si Khalil, který dle svých slov téměř všude potkává bohaté lidi, jež chtějí uprchlíkům pomáhat a dokonce jim nabízejí i bydlení ve svých domech. „Bohužel však vídávám i nápisy na plakátech, které uprchlíky vyhánějí. Je ostuda, že v 21. století může o uprchlících někdo uvažovat tak nehumánním způsobem. Já vím, že případných dvacet čtyři milionů uprchlíků ze Sýrie je problém, ale když lidé v nouzi potřebují pomoci, musíme tak učinit,“ má jasno Khalil.

• Celý text v angličtině je ZDE

Lidé v Sýrii podle Khalila nemají žádnou naději na lepší život. „Islámský stát s nimi jedná jako se zvířaty. Neumíte si ani představit, co těm lidem provádějí. Mnoho let Asadova politická strana Baas podporovala Al-Káidu, aby tak oslabila Američany v Iráku. Bohužel se tato špinavá hra syrskému prezidentu vymkla z rukou a my jsme tak přišli o všechno. Dům mé rodiny v Sýrii se stal terčem útoku bojovníků Islámského státu. Zavraždili moji neteř, která si zrovna hrála venku mezi stromy. Společně s ní zemřelo dalších osm lidí. Nyní nemá moje rodina vůbec nic. Všichni jsme uprchlíci. V Sýrii zůstává jen můj bratr, který pracuje pro kurdské jednotky bojující proti ISIS jako novinář v jedné televizní stanici,“ vypráví režisér Khalil.

„Jako kurdský uprchlík ze Sýrie jsem se cítil jen jako číslo. Ale tak to přece nesmí být. Uprchlíci jsou lidské bytosti, stejně jako všichni ostatní. Mají děti, pláčou, smějí se. Jak můžete milovat své vlastní děti a nenávidět děti svého souseda? Miliony lidí potřebují naši pomoc, proto pro ně musíme najít nějaké řešení,“ je přesvědčen Khalil, který nedávno natočil nový film odehrávající se v iráckém Kurdistánu. „Je to milostný příběh, ale je to zároveň politický příběh. V naší zemi je dokonce i láska mezi dvěma lidmi politická záležitost. I to, když o sobě řeknu, že jsem Kurd, je politickým aktem,“ uzavírá Khalil.