„A já, mladej blbeček, na ně křičím – Žijeme ve svobodným státě! Ať žije USA! Nu a bylo to. Dostal jsem deset a půl roku na tvrdo. Ostatní se z toho dostali, měli rodiče komunisty. Jenže já byl z živnostenský rodiny, příbuzní matky v Americe. A bylo to…“

Z 10 na 15 let a do nejtvrdších podmínek

„Maminka za druhé světové války byla v koncentráku za to, že házela chleba vězňům při vlakovém transportu,“ říká jeden z mála plzeňských „rebelů“. „Udal ji člověk, který pak dělal předsedu národního výboru. Rodina Petrovských byla problematická prostě vždycky…“

Za nedokonané pokusy o útěk mu byl pak trest zvýšen na patnáct a půl roku. Prošel Pankrácem, Bory, Vikmanovem na Sokolovsku a dnes již neexistujícími Minkovicemi. Na ty dodnes vzpomíná s hrůzou – bití, nedostatek jídla, sadističtí dozorci. „Je zajímavé, že dnes ti, kteří tam dělali, trpí totální ztrátou paměti. Nic si nepamatují. Nic špatného nedělali. Byli mírní jako beránci. Jenže to by tam nemohli být. Dozorci tady v padesátých a šedesátých letech prostě takoví byli, jinak by se tam ani nedostali... Kdyby netejrali lidi, tak by tam nemohli pracovat. Předpokladem bylo, aby to byli z gruntu lidský svině. A na mukly žádný rukavičky!“

Následovala cizinecká legie

Pak utekl do zahraničí. Toulal se, kde se dalo. Zakotvil v cizinecké legii, dvakrát byl ve Rwandě. Jako bývalý boxer a zápasník měl k tomu fyzické předpoklady. „V Kigali jsem viděl nepředstavitelná zvěrstva. Sám jsem dostal najednou všechny žloutenky, protože mne při zranění dali na místo mrtvého rwandského vojáka a kanylu, kterou měl zavedenou, z něj jen vytáhli a dali ji do mě.“ Že měl malárii, se pomalu nepočítalo, to bylo téměř normální.

V Čechách, po takzvané sametové revoluci, jej ale nečekalo nic dobrého. „Myslíte, že se někdo omluvil, že mi komunisti zmordovali kus rodiny? Nikdo! Političtí vězni nikoho nezajímají, politici si je berou do huby jen na pár dní v roce. Ještě nedávno mně čmárali na stěnu, že jsem vrah a že patřím do plynu. A to jsem dostal cenu za statečnost Oskar 2002, kdy jsem v zoologické zahradě vytáhl topící se ošetřovatelku z bazénu. Odměna na sebe nenechala dlouho čekat – rozbíjeli mi okna, nadávali do nácků…“