Pokud by letošní parlamentní volby v Jordánsku byly svobodné, Muslimské bratrstvo by podle Spencerové nezískalo jen 16 z celkem 130 křesel, byť vzhledem k rozpoutaným represím lze i tento výsledek z hlediska MB považovat za úspěch. V každém případě platí, že islamistická hnutí pohlížejí na vládce v jordánské metropoli Ammánu tradičně skrz prsty: Jordánsko je království uměle vytvořené na konferenci v San Remu z roku 1920, kdy byl do jeho čela postaven Abdalláh bin Husajn, syn někdejšího panovníka Hidžázu, a to výměnou za bezpodmínečné podřízení se Velké Británii, jejíž „vedoucí úlohu“ posléze převzaly Spojené státy.

Celý text je ZDE

Zatímco Jordánsko potlačuje domácí MB, právě z Jordánska do Sýrie prošli první džihádisté, kteří změnili povahu tamního „arabského jara“, Ammán navíc poskytuje Spojeným státům a Británii své území k výcviku syrských rebelů a zavírá oči nad transportem západních či saúdských a katarských zbraní pro džihád do Sýrie, byť ne vždy tyto operace také plně podporuje, píše dále Spencerová. Aktivně se tak Jordánsko podílí na syrské válce, nicméně současně se v takto „sponzorovaném“ chaosu přes otevřenou hranici do Jordánska vracejí i teroristé z Daeše, kteří se netají snahou království ovládnout. Daeš totiž lídry jordánského režimu označil za odpadlíky a vyzval všechny pravověrné muslimy k jeho svržení.

K vnitřnímu i vnějšímu ohrožení radikálním islámem je podle Spencerové třeba přičíst strukturální problémy v podobě asi milionu válečných uprchlíků ze Sýrie. Slibovaná pracovní povolení získalo jen několik tisíc z nich, nenaplňují se ani západní sliby pomoci, a tak mnozí míří do Evropy. Emoce mezi těmi, kteří zůstávají, jen eskalují, a pokud vezmeme do úvahy předpoklad, že Daeš mezi nimi vyslal do Jordánska i své spící buňky, nebude od věci očekávat v dohledné době v Jordánsku větší teroristické útoky.

Ke všem výše zmíněným rizikovým faktorům je tu, jak Spencerová připomíná, také problém demografický – většinu z asi 10 milionů obyvatel království tvoří Palestinci, kteří začali přicházet (vyháněni Izraelem) po roce 1948. Jen tvrdě diskriminační politika místních (převážně) beduínských klanů zajišťuje, že klíčové posty mají v rukou stále Jordánci.

„Jordánsko v čele s králem, který spíš rád jezdí po světě, dává na odiv svůj ‚western-friendly‘ přístup, je považován za ztraceného gamblera a s oblibou se ukazuje ve slavnostních vojenských uniformách nebo rovnou v maskáčích, nemůže mezi problémy lavírovat donekonečna. Otázkou je, zda se jich už nenahromadilo příliš,“ uzavírá svůj text Tereza Spencerová.