Rusko modernizuje své zbraňové systémy, posiluje vojenskou přítomnost blízko svých hranic, je to jaderná velmoc... Jak toto může dopadnout? Máme se Ruska bát?

Není nejmenší důvod se bát Ruska. Současné napětí ve vztazích mezi Ruskem a Západem jde ze Západu, tedy samozřejmě hlavně z USA vinou jejich agresivní politiky. Po pádu železné opony v roce 1989 a po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se Spojené státy rozhodly, že nedopustí, aby jim na světě vyrostl jakýkoliv konkurent, který by mohl ohrozit jejich globální hegemonii. O tom vypovídá tzv. Wolfowitzova doktrína z roku 1992, k níž lze na internetu najít desítky odkazů. USA se rozhodly využít rozpadu SSSR a oslabení vojenské síly Ruska k tomu, aby mocensky ovládly tolik území z bývalé sovětské sféry vlivu, kolik jen bude možné. Nejprve přijaly do NATO země z vnějšího okruhu bývalé sovětské sféry vlivu – tedy nás, Polsko a Maďarsko. Potom se posouvaly dále na východ a do NATO vstoupily Slovensko, Bulharsko a Rumunsko. Potom baltské státy – tady už to šlo na krev, protože baltské státy, to už je bývalý SSSR. Ruské vedení stále mlčelo, resp. protestovalo pouze slovně, protože se cítilo příliš slabé na to, aby vstoupilo do otevřené konfrontace se Západem. Ke zlomu došlo na Ukrajině, kdy prezident Putin a celé ruské vedení řeklo dost! O životní důležitosti Ukrajiny pro Rusko píše například Zbigniew Brzezinski ve své knize Velká šachovnice. Bez Ukrajiny, a zejména bez Krymu jako brány na Blízký východ, by se ruská geopolitická pozice zhoršila do té míry, že Rusko by bylo odsunuto do role regionální mocnosti. A tím by jeho zatlačování samozřejmě neskončilo. Madeleine Albrightová se vyjádřila, že nevidí důvod k tomu, aby ruské nerostné bohatství patřilo jen Rusku.

Krym byl navíc ruským územím. Jeho připojení k Ukrajině v roce 1954 – to byl voluntaristický akt tehdejšího sovětského generálního tajemníka Nikity Chruščova, který neměl oporu ani v tehdejší sovětské ústavě, ani v mezinárodním právu. Takže ze striktně právního pohledu na věc Krym nikdy nepřestal být ruským územím.

Rovněž zakladatel a ředitel Stratforu (soukromé CIA) George Friedman ve své knize Příštích sto let píše o této americké strategii. O tom, že cílem amerických intervencí na světě není přinášet někam stabilitu a demokracii, jak se oficiálně udává, ale naopak, udržovat svět v chaosu, aby americká globální hegemonie zůstala neotřesená. O něčem podobném píší i bývalý náměstek ministra financí Reaganovy administrativy Paul Craig Roberts nebo paleokonzervativní prezidentský kandidát Ron Paul.

Mimochodem, všimněte si, prosím, že Zbigniew Brzezinski, George Friedman, Paul Craig Roberts ani Ron Paul nejsou žádní rusofilové nebo Putinovi agenti. Jsou to představitelé amerických elit par excellence.