Když novináři začnou řešit sami sebe, neznamená to jen, že existuje problém. Současně to znamená, že mají problém, a někdy je to indicie, že oni sami jsou problémem. Důvodů, proč jsou novináři na sebe citliví a špatně snášejí kritiku, je vícero. Někteří novináři se cítí být strážnými psy demokracie. Uvěřili, že média jsou čtvrtým pilířem demokracie a to rovnou pilířem nejdůležitějším. A novináři, ze kterých se díky televizním obrazovkám anebo rozhlasovému mikrofonu stanou celebrity, nezřídka trpí falešným pocitem důležitosti a nenahraditelnosti. V jejich představě souvisí sledovanost s patentem na rozum.

Před časem kdosi zpracoval statistiku, jakého průměrného věku se lidé dožívají v různých profesích. Ukázalo se, že nejdéle žijí dirigenti. Nejnižší byla průměrná životnost novinářů. Při bližším pohledu se ale zjistilo, že průměrný věk novináře nesnižují zabití váleční korespondenti, ale špatná životospráva související se stresem z uzávěrky. Smrtící deadline ale není jedinou příčinou, proč by novináři neměli brát sami sebe přehnaně vážně. Vážnějším důvodem je jejich bídná společenská prestiž. Podle některých průzkumů veřejného mínění jsou méně ceněny pouze uklízečky.

Nelze jednoznačně říct, že novináři garantují demokracii, anebo naopak demokracii ohrožují. Je to jako se vším: Jak kteří a jak kdy. Vedle rizika, že média ovládnou politici, existuje i riziko, že politiku ovládnou novináři. Čest svému řemeslu nedělá novinářský politický aktivista, který za cosi a proti komusi ve jménu občana bojuje, ale apolitický profesionál, který si s nadhledem a bez emocí dělá svou práci. Tou je přinášet relevantní a objektivní informace, aby se čtenář či posluchač zorientoval v tom, co se děje a udělal si vlastní názor.