„Ta doba, kdy se nehrálo nebo kdy se neučilo, tak ta doba byla strašně dlouhá. Já osobně prožívám velmi těžké období v té reintegraci. Pokoušel jsem se pracovat v lese jako lesní dělník, dělal jsem věci, které byly potřeba, poněvadž chyběly kádry, nebyli tady dělníci ze zahraničí, a tak jsem chtěl nějakým způsobem prospět tím, že je nahradím. Vrátil jsem se po půl roce, do školy jsem se vrátil už o trošku dřív, protože studenti, aby splnili všechny požadavky, které na ně jsou, bavím se o DAMU, tak se zahájilo už v srpnu,“ poznamenal Vetchý, jak přežil předchozí koronavirové období. Návrat podle něj byl šílený. Od doby vynucené přestávky hrál dvakrát. 

„Měl jsem strašný nervy. Protože upřímně řečeno, když půl roku ten mozek necizelujete tímto způsobem, abyste si uchoval znalost textů a abyste o tom přemýšlel, jste musel úplně odpojit, aby vás to nějak netrýznilo, přišel jste o okruh těch nejbližších lidí, s kterýma jste strávil třeba 20 let, takže z tohohle důvodu, z tohohle důvodu to bylo složitý, ten návrat na to jeviště,“ dodal.

Tvarůžková se následně zeptala, zda si Vetchý dovede představit, že bude hrát pro lidi, kteří mají zakrytý obličej, zakryté emoce, zakrytá ústa rouškou. „Tak to mě asi čeká v Činoherním klubu, jestli se ta direktivní nařízení nezjemní,“ podotkl Vetchý. „Teď to vypadá, že se zpřísní,“ odvětila Tvarůžková.

„No a ta představa v tom činoheráku, přece jenom jsou ty lidi od vás mnohem blíž, než jsme, slečno, vzdáleni my dva od sebe, ty jsou třeba metr od nás a ta představa, že budou mít roušky, někdy tam bývá nedýchatelno, tak to pro ně skutečně, kdo tam přijde, tak to bude skutečně člověk, který bude chtít potravu pro duši a bude to milovník umění. Ale zaznamenal jsem, že si lidi vybírají za tuto cenu už jenom představení, která skutečně chtějí velmi vidět, a že už nepůjdou na ledacos, tím se situace samozřejmě ztíží všem provozovatelům divadla a myslím si, že to taky velmi ohrozí soukromá divadla, protože zejména ta bez dotací, která žijou jenom z toho, co vydělají, tak pro ta to může být likvidační,“ podotkl Vetchý.

Ten zároveň uvedl, že v době koronavirové nabídl šéfům Činoherního klubu a DAMU, externistům, kteří nejsou zaměstnanci jako on, svůj plat. „Nepřijal to ani jeden, řekli, že to zvládnou, jenže to si člověk záhy uvědomí, že ty státní instituce nebo instituce, který jsou dotovaný z Ministerstva školství, z magistrátu, z Ministerstva kultury, tak ony samozřejmě jistým způsobem tu zodpovědnost jakoby zvládnou. A taky je jedna věc důležitá, že funguje jenom to, aby lidi měli co jíst, kde spát, tak třeba věda nebo kultura jsou přidanou hodnotou toho a vy si zároveň uvědomíte, že věda nebo respektive kultura nejvíc ušetří, když se to divadlo nerozsvítí, protože je to dotovaný, takže i tohle vás napadá během toho, že vlastně ty divadla nebo ta divadla, která nejsou odvislá jen a jen z toho, co jim to vydělá prostřednictvím diváků, tak vlastně v podstatě žijou v režimu, kterej je šetřivej, spořivej,“ podotkl Vetchý. 

„Kultura tady nemá úplně nejvyšší politickou pozornost,“ podotkla k tomu Tvarůžková, s čímž Vetchý souhlasil a rozebral, proč to tak je. „Myslím si, že to, že je to strašně odvislé od toho, že jakoby jsme neměli jako skupina, jako národ, kolektivní vědomí, jako by ty historický zkušenosti nás v podstatě nepřiměly k tomu, abychom – když přijede cizinec a zeptal by se kohokoliv z České republiky na názor na určitý věci, tak abychom odpovídali unifikovaným způsobem. Myslím si, že z mnoha důvodů tím, že se nezajímáme o historii, že se nezajímáme o současnost, věříme populistickým kecům, věříme lidem, kteří nás chtějí zmanipulovat, probíhá tady hybridní válka, tak to všechno vede k tomu, že jako bychom přišli o schopnost skutečně vnímat se jako entita, která vychází z historických zkušeností a na základě toho se posouvá dál,“ poznamenal Vetchý.